Jenom kočka

XXIX

Dostal jsem suché oblečení s trochou času se utřít. Celý jsem se klepal zimou. Bezva, ještě budu nemocný... Max mě vzal zpět do obyváku, kde už byl jen ošetřený Jamie.

Asi tři následující hodiny jsem dostaval pořád dokola jednoduché povely jako je: sedni, lehni, vstaň, místo, k noze, pusu a podobně. Jakmile jsem neposlechl hned schytal jsem kopanec do břicha, ránu pěstí nebo vodítkem.

„Fajn, pro dnešek konec." prohlásil po tom, co mě úderem do čelisti složil na zem. Neposlechl jsem, protože už mě neposlouchaly nohy, takhle vyčerpaný jsem nebyl už dlouho... Možná ještě nikdy.

„Hej, ještě uklidíš ty střepy." vrátil se ke mě s lopatkou, kýblem a hadrou. Neměl jsem sílu odporovat, hned jsem se pustil do práce. Chci si už lehnout, mít všechno hotové a jen ležet. Bolí mě celé tělo, ruce se mi třepou, každý pohyb je tak těžký.

„Jamie." ozvalo se za mnou. Jamie měl položenou hlavu na Maxove klíně a nechal se hladit. Jeho vrněni šlo slyšet přes celý byt. Koukl jsem na hodiny byli už 4 hodiny ráno. Ach jo, ještě 3 hodiny tu musím vydržet. Jamieho spokojene vrnění doprovázené sladkými slovy Maxe, mě neuvěřitelně rozčilovaly. Nechci skončit jako on. Vždyť mu neuvěřitelným způsobem ublížil, je to tolik krve a stejně mu teď vrní pod rukama? Hnus...

„Že už budeš zase moje nejhodnější kočička?" řekl mile.

„Ano pane." zapredl Jamie. „Slibuju."

„To rád slyším, nerad bych tě zbavoval tvé značky." V šoku jsem se otočil, abych viděl úšklebek na jeho tváři. To by vážně udělal?! Jamie na něj taky vyděšeně zíral. „Klid, když budeš hodná kočička, nic se nezmění." S úsměvem ho pohladil mezi oušky. Nechci se sem vracet...

Konečně se mi to podařilo douklízet. „Hotovo Pane." oznámil jsem směrem k Maxovi, ležícímu na gauči s Jamiem uvelebeným na sobě.

„Ne tak nahlas." upozornil mě, při pročísnutí bílých vlasů jeho kočky. „Kýbl odnes do koupelny a střepy vyhoď do koše, pak si můžeš lehnout na křeslo." Dal mi další rozkazy, které jsem poslušně splnil. Uvelebil jsem se v křesle, byl jsem tak šťastný. Dnešek mi přišel nekonečný. Schoulil jsem se do klubíčka a chvili pozoroval Maxe. Jamie spokojeně spal s hlavou na jeho hrudníku, přičemž mu Max pročesával vlasy. Bylo to na jednu stranu hezké, jak si ho hýčká.

„Nezírej na něj." uslyšel jsem zabručení. „Trpěl kvůli tobě dost." dodal ještě. Kvůli mě? Já jsem nebyl ten co ho mlátil.

„Omlouvám se Pane." Schoval jsem si obličej a do chvilky usnul.

„Nicki, vstávej." řekl něžně Jamie, když mě prstem šťouchl do bolavé tváře. Prudce jsem vstal a se zasyčením se celý naježil.

„Pššššt." chaoticky předemnou mávl rukama. „Uslyší tě." Machl rukou ke dveřím koupelny, odkud šla slyšel sprcha. Trochu jsem se uklidnil. Unaveně jsou koukal kolem sebe, přišlo mi, že jsem spal tak deset minut. Co mají všichni proti spánku? Od toho, co jsem z domu, jsem ještě pořádně nespal...

„Už je šest hodin." objasnil mi s úsměvem Jamie. Prohlédl jsem si ho, na krku měl modřiny od prstů, stejně tak i na rukou. Pravou ruku měl od lokte nahoru v obvazu a na sobě měl čiste šedé dlouhé triko, z pod kterého mu vykukovaly černé kraťasy. Za denního světla se zdál mnohem hubenější a bledější.

„Nechceš se najíst." zeptal se při pohledu na mou stále plnou misku.

„Ne díky." Uložil jsem se zpátky na křeslo. Nemám vůbec pomyšlení na jídlo. Chci spát.

„No ták vstávej." Dloubnul do mě znovu prstem. Ignoroval jsem to, byl jsem neuvěřitelně vyčerpaný.

„Vstávej!" ozval se Maxův křik. Málem jsem vyletěl z kůže. Hned jsem se postavil směrem k němu, sám jsem byl překvapen svým činem.

„Za chvili jedem." oznamil mi jen s ručníkem kolem pasu, než zmizel v ložnici.

„Už se určitě těšíš domu, že? Přijdeš i dneska večer?" seděl na místě, ze kterého Max před chvili odešel a hravě házel ocáskem ze strany na stranu.

„Nevím jestli přijdu... Doufám že ne." První otázku jsem se rozhodl ignorovat, protože nevím, jak bych na ní měl odpovědět.

„Škoda, myslel jsem, že bychom mohli být kamaradi." Poposedl si blíž ke mě.

„To by asi netrvalo moc dlouho." Sedl jsem si na zem.

„Proč si to myslíš?" naklonil zvědavě hlavu.

„Jsem tu jen na vycvičeni, pak už sem chodit nebudu." Nechci si z něj dělat kamaráda, je milí, ale neskončím jako on. Nikdy.

„Oh, ovšem chápu." řekl smutně se svěšenou hlavou.

„Neříkal jsi, že tu máš i jiné neka? Můžeš se bavit s nimi, ne?" Bylo mi ho líto, tak jsem se pokusil ho trochu povzbudit.

„Nemůžu, nemají mě rádi." povzdechl si s pohledem upřeným na svoji značku.

„Jdeme." ozvalo se od ložnice. „Hej, co se děje?" zeptal se, když Jamie stále zíral do země. „Cos mu udělal?" prudce mě od něho odstrčil a dřepl si k němu.

„N-nic." zakoktal jsem se.

„Omlouvám se, nic mi není Pane." Jamie se rychle podíval na Maxe, na to mu přiletěla facka.

„Tak když nic není proč nereaguješ?!" okřikl ho a postavil se nad něj.

„Omlouvám se, Pane." rychle se oklepal, přičemž se tvářil jakoby se nic nestalo.

„Jdeme, jedeš s náma." zavrčel přísně, načež mi zapl vodítko.

Celou cestu v autě bylo hrobové ticho.  Jamie seděl na sedadle spolujezdce a koukal z okna. Strašně jsem se těšil domu, tam nikdy není takové ticho. A jsou tam i příjemní lidi. Hlavně se těším na spánek.

Zastavili jsme před domem. Poslušně jsem počkal na povel a pak jsem šel svižným krokem k domu. Max zazvonil, to čekání bylo nekonečné.

„Čau." otevřel Jeff. Jak rád ho vidím, nejraději bych mu skočil kolem krku.

„Lucas je doma?" zazubil se Max. Jeff se zamračil, chopil se mého voditka, čímž mě rychle zatáhl k sobě. Dveře se za mnou s hlasitou ranou zavřeli.

„Hej! To vodítko je moje!" křičel zpoza dveří.

„Pitomec." odfrkl si Jeff sundavaje mi vodítko. „Chytej!" zařval, když ho hazel z okna v obývaku. Musel jsem se tomu smát. Konečně doma!

„Nemáš hlad prcku?" Rozčepýřil mi vlasy, jak kolem mě procházel do kuchyně.

„Obrovský." přiznal jsem tiše. Jeff mávl rukou na znamení, abych ho následoval. Nadšeně jsem za ním doběhl do kuchyně, kde začal připravovat vydatnou snídani.