Jenom kočka

XVI

Zaslech jsem nějaký hlas. Něco mi říká, ale nevnímám, chci spinkat. Zdál se mi moc hezký sen, byl jsem zase s Lucy a Stefanie. Ten hlas je nepříjemný, nechci ho slyšet. Přitiskl jsem ouška k hlavě, aby se ke mě ten nepříjemný hlad nedostal. Majitel hlasu mě najednou pevně chytil, já jsem se jen schoulil do klubíčka. Nechci vstávat. Najednou cítím, jak padám. Skončil jsem na zemi s bolestným mňouknutím.

„Máš poslouchat." slyšel jsem, jak Dan zavrčel. „Vstaň a bež se umýt." práskl dveřma, když odcházel z pokoje.

Posbíral jsem se ze země, abych se umyl. Mám jít potom za ním? Nebo mám počkat až pro mě přijde? Sedl jsem si na postel a čekal. Bude se stejně zlobit ať udělám cokoliv, nemá to cenu...

„Kočičko." Dan se vrátil, zněl o hodně klidněji, než jsem čekal. „Chci ti někoho přestavit." vešel do pokoje a za ním byl nějaký chlápek, podobně vysoký jako Dan. Co tu chce?

„Nazdar prcku." ušklíbl se cizinec. Stáhl jsem oška a ocásek si omotal kolem sebe. Natáhoval ke mě ruku, tak jsem rychle posunul co nejdál.

„Hej, klídek." Dan mě vzal za obojek, aby mě mohl násilím vytáhnout z postele před toho chlápka. „Je ještě nezkušený a není moc poslušný, ale děláme pokroky." zasmál se Dan, když mě hladil ve vlasech.

„Však ho to přejde." pohladil mě po tváři. Chtěl jsem ucuknout, jenže Dan mě držel. „Vypadá hezky, myslím že se můžeme dohodnout." řekl s úsměvem. Dohodnout? Dohodnout na čem? O co jde? Zmateně jsem tekal očima z jednoho na druhého.

„Skvěle, nechám vás chvíli tu o samotě." s těmito slovy Dan odešel z mistnosti. Rychle jsem se rozešel za ním, nechci tu s tím člověkem být sám.

,,Zůstaň kočko." Dan do mě strčil. ,,Neublíží ti." zavřel dveře. Ne... Nechci tu zůstat sám. Najednou jsem ucítil cizí ruce na svých bocích, chtěl jsem se otočit, ale drželi mě pevně. ,,Tak co prcku, máš nejaké jméno?" zašeptal mi do ouška, které jsem hned přitiskl k hlavě. Chci od něj pryč. Tiskl si mě k sobě, jeho ruce zesílily stisk, když jsem se pohnul v pokusu se od něj dostat.

„Neboj se, nechci dělat to, co si myslíš." zasmál se a pustil mě. „Jsem tu pro to, abych otestoval, jak šikovný zatím jsi." sedl si na postel.

„Proč to testujete?" nechápavě jsem na něj zíral. O čem to mluví? Proč tu nemůžu mít aspoň jeden den klid. Kdo to vůbec je?

„Pojď jsem a sedni." ukázal před sebe na zem. „Teď bys mě měl poslouchát, když tě tu se mnou tvůj páníček nechal." usmíval se na mě. Ten úsměv se mi vůbec nelíbil, tenhle bude stejný hazl jako Dan...

„Dělej, už teď ti to trvá dýl, než by mělo." řekl s pohledem zabodnutým do mobilu. Chci jít pryč, nebudu tu s ním sám. Rychle jsem se natáhl po dveřích, bylo odemčeno díky bohu, vyběhl jsem z pokoje.

„Hej! Tohle nesmíš!" křičel za mnou ten týpek. Nezajímá mě to on není můj pán. Dan mě nepotresta, ukažu mu tím svou věrnost ne? Stál v kuchyni a bavil se s Lucasem. Přiběhl jsem k němu a omotal mu ruce kolem břicha. Nechci, aby se zlobil. Ukážu mu takhle že nechci být u něj, ne u cizího.

„Co děláš kočko!?" výkřikl, asi i leknutím.

„Hele neni poslušný ani trochu." uslyšel jsem hlas toho cizího.

„Co si myslíš že děláš?" Dan mě odstrčil tak silně, že jsem neudržel rovnováhu a spadl na Lucase. Oba jsme sletěli na zem.

„Au, ty se umíš trefit." postěžoval si Lucas, snažící se dostat na nohy.

„Promiň." štipl jsem, zatím co jsem se taky sbíral ze země.

„Jsi v pohodě Lucy?" zasmál se Dan, podavaje mu ruku. Lucas jí s vražedným pohledem přijal. Proč se k němu chová tak hezky a ke mě jak ke zvířeti? Navíc jsem přece jeho mazlíček, taky by se ke mě měl chovat lépe. Proč to u Lucase jde? Nejspíš to bude tím že je úplný člověk.

„Hej, není ti nic?" Dan ho začal prohlížet. Jemu na mě nezáleží, nechápu proč mě tak chtěl, když jsem mu ukradený. Byl jsem z toho smutný. Nechápu proč se ke mě tahle chová.

„Nic mi není." usmál se.

„Tak odsud zmiz." opatrně ho vystrčil z kuchyně. Pak se otočil ke mě a přiletěla mi facka. Zdravou rukou jsem se chytil stolu, jinak bych zase skončil na zemi.

„Takhle ukazuješ jak jsi poslušný?!" okřikl mě.

„Bál jsem se, nechtěl jsem tam s ním být sám." měl jsem na krajíčku. Proč všechno, co dělám je špatně?

„To je mi u prdele!" křičel. „Ty mě máš poslouchát, co je na tom tak těžkého?!" Chlápek vedle něj mě jen s širokým úsměvem sledoval. Jen jsem sklopil hlavu. V tomhle ho nelze poslouchat.

„Co ti udělal tak strašného, že jsi zdrhnul?!" řval dál.

„Sahal na mě." zašeptal jsem.

„A? Kurva sahal na tebe i Jeff! Tos ho neznal ani hodinu!" To má pravdu, ale s ním to byli jiné, zeptal se jestli na mě může sahat, navíc přestal jakmile se mi to přestalo líbit. Tady ten je mi odporný. Určitě by jen tak nepřestal.

„Pfff neumíš vychovat blbnou kočku." popíchnul ho cizinec.

„Maxi drž kurva hubu!" vyjel po něm.

„Začni ho brát sebou do baru, ať si zvyká." pokračoval s úšklebkem. Zvyká? Na co jako? Vždyť tam ještě nemůžu.

„Není mu osmnáct." zabručel.

„Jak dlouho ještě?"

„Měsíc."

„Jaj, co to je měsíc." protočil oči. „Vem ho dneska sebou. Ti ho tam pohlídám." mrkl na mě. Přejel mi z toho mráz po zádech. Fuj. Jeho pohled je tak nepříjemný.

„Tak fajn." Dan už zněl o hodně klidněji.

„Maxi?" ozval se Jeff, který právě vylezl z obyváku. Všichni jsme po něm střelili pohledem. Jsem tak rád že přišel. Kdyby mě Dan pohotově nechytil za obojek, hned bych za ním šel.

„Jeffe, čau." radostně k němu mávl rukou. Jeff vypadal hodně překvapeně. Oni se znají? Kdo to sakra je?! Nezdá se moc nadšený z jeho přítomnosti.