Jenom kočka

XXVI

„Rukama mi sjeď po hrudníku až na břicho." zašeptal a já opět poslechl. Téměř neznatelně jsem se ho dotýkal. Cítil jsem, jak mi začal vyhrnovat tričko. V panice jsem chytl jeho ruce a zasyčel, tohle nesmí dělat. Na to mi přiletěla facka, tak silná, že jsem spadl na zem. Chytl jsem se za tvář a zíral jsem na Maxe stojícího předemnou.

„Nesmíš na mě syčet, když neporušuju pravidla, zmetku." zavrčel na mě a za vlasy mě vytáhl na nohy, bolestí jsem zakňučel. Chytl mě za obojek a přitáhl si mě k obličeji. „Budeš mě poslouchát na slovo, jinak dostaneš." řekl výhružně. „Klekni." pustil mě. Udělal jsem co si přál, ale ta pozice se mi vůbec, ale vůbec nelíbila.

„Víš jak máš pokračovat?" zle se ušklíbl. Tuším, ale nechci, tak jsem mu jen věnoval zmatený pohled. Na to jen protočil oči a rozepl si pásek. „Už víš, že? Nebo to mám udělat násilím?" sehnul se ke mě, jeho děsivým pohledem mi prorážel díru do hlavy. Nenenene.. Ne! Tohle nebudu dělat. Prudce jsem se otočil, chtěl jsem vstát a utéct, co nejdál od něj. Bohužel jsem zapoměl na vodítko. Obratně ho přišlápl, což mě poslalo s přidušením k zemi.

„Fajn... Tak jinak." vzal mě za obojek a tahl mě po zemi někam do jiné místnosti. Nemohl jsem dýchat, kopal jsem nohama, drápky jsem mu zarýval do ruky, co mě držela v marné snáze se od něj dostat.

„Zůstaň." strčil mě k posteli, načež začal něco hledat. S uslzenýma očima jsem se snažil celý ten zážitek rozdýchat. Dostat do plic aspoň trochu vzduchu.

„Otoč se zady ke mě." rychle jsem poslechl. Na krku jsem ucítil jiný obojek, byl v jedné části dost chladný. Po nasazení tohoto obojku mi Max sundal ten, který jsem měl doposud. Pozitivní pro mě však bylo, že na něj nepřipl vodítko. V duchu jsem se mírně pousmál.

„Vstaň a běž vedle." ukázal směrem do obýváku. Opatrně jsem kolem něj prošel a zůstal jsem stát uprostřed místnosti.

„Fajn, takže to uděláme trochu jinak..." odmlčel se, když se zastavil předemnou. „Na poslechnutí máš deset sekund, pokud se tak nestane..." pozvedl ruku s nějakým předmětem, v tom jsem ucítil příšernost bolest na krku, která mi projela úplně celým tělem. Musel jsem se oklepat, z toho jak mi všechno brnělo. Elektrický obojek? Sáhl jsem si na krk. Není to trochu moc?

„Rozumíme si?" na tváří se mu zrodil široký úsměv. Přeběhl mi z něho mráz po zádech. Znovu mi tělem projela ta bolest, až jsem se přikročil s bolestným mňouknutim.

„Když se na něco zeptám odpovíš mi: Ano Pane." řekl přísně. „Případně: Ne Pane." dodal. „To už tě Dan učil nebo ne?"

„Ano Pane." odpověděl jsem co nejrychleji, už nechci další ránu proudem. Hrozně to bolí a nepřestává to. Promnul jsem si krk.

„Fajn, sjedeme si všechno od znovu, když vidím, že máš mezery v úplných základech. Dan je na tebe příliž měkký. Zůstaň." řekl přísně a odešel z bytu. Dan že je měkký? Vždyť mi zlomil ruku, mám od něj nespočet modřin... On je magor. Sakra, nechci tu už být. Potlačil jsem to, jak mi brněl krk a rozhlédl se rychle po místnosti, možná se odsud nějak dostanu. Omyl. Chvili na to se dveře znovu otevřely a já ucítil nějaké neko. Zvědavě jsem nakouknul do předsíně.

„Tohle je Nicki." přišel do obýváku s bledým blonďatým klukem, který si okamžitě sedl vedle Maxovi nohy. Nevypadal moc zdravě. Opatrně jsem se k němu přiblížil. Ale on jen vyděšeně koukal na Maxe. Měl dlouhý huňatý ocásek jako já. Akorát oči měl zvláštní, bylo každé jiné, takové neko jsem ještě nikdy neviděl. Jedno oko měl světle modré a druhé žluté. Nemohl jsem z něj odtrhnout pohled.

„Nicki, tohle je Jamie." podrbal toho kluka mezi oušky. Zavrněl a s úsměvem se mu opřel do ruky. „Tady s Jamiem ti ukážeme, jak se máš správně chovat. Dávej pozor." řekl přísně a pak se otočil na Jamieho.

„Lehni." rozkázal, načež si Jamie složil nohy i ruce pod sebe a přitiskl se k zemi.

„Klekni." opět okamžitě poslechl. Bože, už to není živí tvor, vždyť je to jen loutka.

„Přivítej mě." zíral jsem na kluka před sebou, jak se otírá jako kočka o Maxovi nohy.

„Sedni." ve vteřině si sedl před Maxe s úsměvem a s pohledem upřeným vzhůru. Tohle je strašné, nechci bezmyšlenkovitě poslouchat nějakého kreténa.

„Teď ty." podíval se na mě, po tom co pochvalil Jamieho. Zasyčel jsem na něj, nechci být loutka. Tělem se mi rozeběhla bolest, trvalo to déle než předtím. Natáhl jsem se na zem. Všiml jsem si zklamaného pohledu od Jamieho. Neměl jsem už sílu se jakkoliv hnout, všechno mě bolelo. Kdy už tohle skončí. Neštěstí jsem dostal chvíli na vzpamatování.

„Sedni!" okřikl mě, když už mu očividně došla trpělivost. Ztěžka jsem se posadil do tureckého sedu. Všechno mi brnělo, obojek mě palel na krku.

„Lehni." vyčerpané jsem udělal, co před chvílí Jamie. Zopakoval jsem i poslední povel.

„No vidíš, že to jde." usmál se a pohladil mě po hlavě. Na to mu začal zvonit mobil. „Sakra, kdo zas, co chce... Místo." hodil rukou na gauč, na němž se hned objevil Jamie. Následoval jsem ho. Max s telefonátem odešel do ložnice.

„Komu patříš?" zeptal se tiše Jamie. Skoro jsem ho ani neslyšel.

„Danovi." odpověděl jsem jednoduše.

„Neví si s tebou rady, co?" ukazal si na svou levou ruku. Pochopil jsem, že tím myslí mé zranění. Hodil jsem po něm zlý pohled, to s nimi souhlasí?

„Oh, ne promiň, já jen jsem si chtěl vysvětlit proč jsi u Maxe. Neříkal nic o novém přírůstku." omluvil se v rychlosti.

„Aha, jo. Jakém přírůstku? Ty patříš jemu?" vyděšeně jsem na něj zíral. Začalo mi ho být líto, Max je větší magor než Dan.

„No ano, jsem Maxův. Má ještě další dvě neka, ale já jsem jediný označený." otočil ke mě vnitřní stranu pravého zápěstí. Zůstal jsem na něj v šoku zírat. Na jeho zápěstí byl vypálený jakýsi symbol. Vypadalo to hrozivě a bolestivě. Nevěděl jsem, co říct. Co by se dalo v takové situaci vůbec říct, je to strašné. Přesto se Jamie tvářil spokojeně. Dokonce vypadal, že je na to pyšný. Bože, úplně mu vymýli mozek.

Ahooj!! Moc vám všem děkuji za podporu!!! 🖤