Jeho křídla, byla tmavší než noční obloha.
Vyvolávala ve vás strach a také respekt.
Toužil jsem se jich dotknout, cítit tu hebkost.
,,Ty nejsi démon, ale anděl z pekla."
-
Taekook
(cz/sk)
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Ve chvíli, kdy jsem pod sebou ucítil pevnou zem, tak jsem se vytrhl z jeho náručí a vydal se rychlím krokem pryč.
Slyšel jsem za sebou jeho hluboký hlas, ale nemínil jsem mu odpovídat na otázku, kam mám namířeno. Nasral mě. Tak neskutečně moc.
Hraje si na dobráka, ale vsadil bych se, že je ve skutečně horší než já. Je to zasraná bestie z pekla, která ve mně snaží vyvolat soucit. Nestýkám se s rodinou, protože nechci. Pokud si myslí, že mě dojalo to, že na zdi nevisí moje fotografie, tak je na omylu.
Šel jsem po chodníku a snažil se nemyslet na to, že mě následuje. Po nějaké době již kráčel vedle mě.
,,Kam jdeš?" optá se znovu
Slunce svítilo a po dlouhé době byla obloha čistá a bez mraků. Mohlo být něco málo po poledni, což by vysvětlovalo to ukrutné teplo.
,,Do baru." odpovím ledabyle
Nechtěl jsem dále poslouchat jeho otravný hlas, ale bohužel ani po tomhle nedokázal být zticha.
,,Je trochu brzo pít, nemyslíš?"
Ignoroval jsem ho a přidal do kroků. Věděl jsem, že se mě nemůže dotknout, aby mě zastavil v pohybu, protože jsme na veřejnosti během dne.
Došel jsem k mému oblíbenému baru, která je otevřená snad nonstop. Byl to neskutečný pajzl.
Byly zde schody vedoucí dolů do místnosti bez oken, kde se mohlo kouřit, jelikož se jednalo o soukromý podnik. Vzduch byl na odpadnutí a nevkusná hudba hrála na plný pecky.
Objednal jsem si panáka a posadil se k volnému stolů, který se nacházel v rohu.
,,Řešit problémy alkoholem není správné. "
Démon se posadil hned vedle mě. Ruce si ladně položil na upatlaný stůl a vydal nepatrné cinknutí, když se jeho prsten setkal se dřevem.
Zatnul jsem čelist k sobě. Neodpověděl jsem. Především kvůli tomu, že jsem nechtěl vypadat před ostatními jako blázen, který mluví sám se sebou.
Vypil jsem hořký nápoj na ex a mávl na barmanku, aby mi přinesla další.
Během minuty jsem měl před sebou dalšího panáka.
,,Víš, co si myslím? " ozve se opět
Díval jsem se před sebe a skenoval okolí, sledoval jsem ožralou partu starých mužů, kteří nejspíše chlastali přes noc a ještě nedošli domu.
,,Myslím si, že piješ, aby jsi aspoň na chvilku zapomněl na žal. Chceš na několik hodin naplnit prázdnotu, kterou pociťuješ dennodenně. "
Silně jsem svíral skleničku, div nepraskla. Tak moc jsem chtěl řvát, ale nemohl jsem. Zhluboka jsem vydechl a poprvé za tu dobu, co jsme tady, jsem se na něho podíval.
Jeho oči byly opět rudý a obličej ledově klidný. Byl jsem vždy fascinován jeho vzhledem, ale momentálně jsem cítil takovou nenávist, že jsem na to ani nemyslel.
,,Vypadni z mého života. " zašeptám
Chtěl jsem, aby mě slyšel, ale nechtěl jsem na sebe trhnout pozornost ostatních.
Nereagoval.
,,Chci, aby jsi mě nechal na pokoji a vrátil se do pekla, kam patříš." dodám
Jeho oči se vrátily do normálu, byly opět černý jako pozdní noc.
,,Pokud se vrátím do pekla, tak mě zabíjí." odpoví
Pobaveně jsem se usmál a dopil panáka.
,,Je mi to u prdele. Prostě vypadni. "
Nikdy jsem se neřídil tím, že nemáte mluvit v afektu, jelikož pak můžete říct něco, čehož byste litovali. Zvedl se a beze slova odešel, nevěnoval mi ani jeden pohled.
Zůstal jsem v baru sám, obklopen cizími lidmi a na pospas mých myšlenek.
Seděl jsem na parapetu už několik hodin. Bylo dávno po půlnoci, ale nedokázal jsem usnout. Z baru jsem se vrátil po páté hodině, má mysl byla zatemněna alkoholem, ale bohužel to ze mě vyprchalo až příliš rychle.
Démon tu nebyl.
Myslel jsem si, že budu rád, ale něco mi v tom bránilo. Snažil jsem se na to moc nemyslet, ale nedokázal jsem to.
Doopravdy ho zabili?
Tahle otázka se mi honí hlavou od té doby, co jsem se vrátil domů. Malá část mě doufala, že se bude válet v mé posteli či sedět na vysoké budově naproti mého okna a sledovat oblohu.
Uklidňoval jsem se tím, že nejspíše musel opět do nočního města a společně s ostatními sbírat zbloudilý duše. Avšak jediná myšlenka, která by mě trochu uklidnila se vytrácela, jelikož hodiny ukazovaly půl druhé ráno a to už by byl dávno zpět.
Seskočil jsem dolů a naposledy se podíval na noční město. Foukal studený vítr, ale nechtěl jsem zavřít okno. Nevěděl jsem zda je to pro mě již stereotyp nebo doufám, že se vrátí.
Lehl jsem si do postele a otočil se na levý bok. Mé tělo bylo vyčerpané, ale mozek stále fungoval a nešlo to zastavit.
Sympatie jsem vůči němu nepociťoval. Nežádal jsem o jeho pomoc, ale zkrátka mě užírá myšlenka, že zemřel kvůli mně.
A i když si to nechci přiznat, tak mi to není lhostejné.
Vítr nabíral na intenzitě a mé tělo se třáslo zimou. Po chvilce jsem však ucítil peřinu, která objala mé tělo a dodala hřejivý pocit tepla a na prázdném místě vedle mě se objevil chlapec s černými vlasy.
Silně jsem přivřel víčka k sobě a najednou jsem ucítil úlevu, která se mi rozléhala po celém těle.
Nikdo z nás nepromluvil za což jsem byl i rád. Jediné na co jsem v tuhle chvíli myslel, že je stále naživu a vrátil se ke mně.
Bez váhání jsem si k němu natáhl pravou ruku a propletl si s ním prsty. Cítil jsem chlad, ale momentálně mi to bylo neskutečně příjemné.
Podíval jsem se na jeho bezchybnou tvář, kde měl jemný úsměv na rtech. To bylo to poslední, co jsem viděl předtím, než jsem upadl do hlubokého spánku
﹏
Zdravím sluníčka 🖤 Doufám, že se máte skvěle ~(˘▾˘~)
Popravdě nevím co teď, jelikož bych chtěla tenhle příběh udržet na vážnější úrovni, ale už mi chybí 'uwu' scénky...chápete. Ale nevím jestli by se to sem hodilo...Samozřejmě se můžete těšit na taekook chvilky, ale chtěla jsem to nechat až za dlouho, ale můj mozek přemýšlí bohužel jinak ╮ (. ❛ ᴗ ❛.) ╭
Nechám si to projít ještě hlavou, abych to zbytečně neuspěchala.
