ANGEL FROM HELL /taekook

5. because unlike you, I'm alive

Třásl jsem se zimou, jak jsem se musel tisknout na jeho tělo.
Nerozuměl jsem tomu. Pokaždé, když jeho oči naberou rudý odstín, tak v nich vidím tolik života, ale on je přitom ledový jako sníh.

Začal klesat a po pár minutách už jsem konečně ucítil stabilitu.
Ačkoliv jsme už byli na zemi, tak jeho ruka stále obepínala můj pas.

,,P-Pusť mě prosím, je mi strašná z-zima."

Věděl jsem, že bych ho nedokázal odstrčit, i kdybych se jakkoliv snažil. Musel jsem to tedy zkusit po dobrém a dokonce požádat.

Okamžitě mě pustil a odstoupil o pár metrů.

,,Odpusť mi to."

Na chvilku jsem začal třít ruce k sobě, abych se aspoň trošičku zahřál.

,,Jak je možné, že jsi tak studený?" optám se

Nerad se zajímám o ostatní, ale zkrátka jsem na to nedokázal přijít.
On se pobaveně zasmál, kdyby to byla ta nejpitomější otázka, jakou kdy slyšel.

,,Protože jsem mrtvý."

Neměl jsem slov, mohlo mi to dojít.
Raději jsem se začal rozhlížet kolem sebe, abych zjistil, kde se momentálně nacházím.
Stáli jsme na kraji města, v dálce jsem zahlédl několik kopců, ale kromě stromů kolem nás jsem nic jiného nepostřehl.

,,Ale tvé tělo je příjemně teplé, je to strašně půvabné." dodá po chvilce

Přestal jsem sledovat zaschlou trávu, která se pode mnou lehce křupala.
Jeho věta mě donutila se na něho opět podívat.

,,Protože na rozdíl od tebe, jsem naživu."

Jeho černý oči, plné bolesti mě doslova propalovaly.
Působil tak chladně a zarmouceně.
Na hrudi jsem ucítil nepříjemný tlak a po dlouhé době jsem doopravdy začal litovat svých slov.

Sklopil pohled dolů a v tu chvíli jsem začal přemýšlet nad tím, že bych byl schopný se mu omluvit.

Ihned jsem si to rozmyslel, když jeho oči znova vyhledaly ty moje.
Brunátná barva přímo zářila v temnotě.

,,Zatím."

Cítil jsem studený pot, když jeho rty opustily pouze jedno slovo, které se mi vyrylo do paměti.
Jak jako zatím?

Měl jsem tolik otázek, ale nestihl jsem ze sebe nic vydat, jelikož jeho hluboký hlas se ozval lesem.
Šeptal, ale ničemu jsem nerozuměl. Nemluvil naší řečí.

,,Ať už se stane cokoliv, tak neopouštěj kruh."

Ihned dostal mou pozornost a v tu chvíli se kolem nás začaly tvořit plameny.
Horko kolem mého těla se stupňovalo a já se nedokázal ani hnout.

Doopravdy se kolem nás začal vytvářet perfektní, červený kruh, který nám zatarasil cestu.
Půda se pod mýma nohama začala rozpadat.
Nerad jsem si to přiznával, ale měl jsem nahnáno.

Ztrácel jsem rovnováhu a nevěděl, kam ustoupit.
Náhle jsem však ucítil jeho paže, který se mi zezadu obmotaly kolem pasu.
Vylekaně jsem přivřel oční víčka k sobě a na moment přestal vnímat okolí.

Soustředil jsem se pouze na chlad, který byl v tuhle chvíli příjemný, vzhledem k ohni kolem nás.
Byl jsem tak strašně zažraný do vlastních myšlenek, že jsem si neuvědomil, že pevnina pod námi již neexistovala.

S hrůzou jsem sledoval propast, která byla snad nekonečně hluboká.
Démon, který držel mé tělo u sebe a který byl zodpovědný za to, že stále dýchám a neskončil jsem v díře zapomnění, se s ladností vznášel ve vzduchu.

Zezadu se naklonil k mému uchu a já se musel ošít nad jeho ledovým dechem, který jsem ucítil na svém krku.

,,Vítej u mě doma."

﹏

Přísahám, že se za chvilku dostaneme k té lepší části /taekook chvilky/pointa atd.,... zjistila jsem, že strašně protahuji kapitoly (za což se fakt omlouvám), ale zkrátka mám tendenci popisovat maličkosti a neurychlovat zbytečně děj (╥﹏╥)

Mimochodem jsem uspěla co se týče didaktických testů, jsem neskutečně vděčná i především kvůli tomu, že nejsem češka a mé obavy z neúspěchu byly užírající

Luv u sluníčka 🖤