Černý Ovce

⸸01.⸸

⸸🖤⸸

Cítím jeho dech na svém zátylku. Na útěk bylo příliš pozdě.  Hodiny na věži odbíjely půlnoc. Dešťové kapky se pomalu snášely z nebe a dlažební kostky začaly pomalu tmavnout. Ucítím štiplavou bolest na kru. Svět kolem mě se začne rozmazávat a mě je jasné, že od teď, neexistuje cesta zpět.

⸸KAPITOLA 01.⸸

Pravidelné tikání hodin. Vítr šlehající o okno a kapky vody skapávající z kohoutku do porcelánového umyvadla. Měl jsem pocit, že mi tyto zvuky roztrhají hlavu. Zhluboka vydechnu a zamžourám očima. Studené bílé světlo mi svítí přímo do očí. Zastíním si je rukou a posadím se. Po chvíli si mé oči zvyknou na protivné světlo a já jsem schopen si prohlédnout místnost.

Pohled mi ihned padne k umyvadlu kulatého tvaru, které je vedle výklenku, za který tedy nevidím, i když se nakloním. Jak jsem mohl slyšet, z kohoutku pravidelně kapala voda. Bratr mi za tohle vždy nadával. Mám tedy nutkání vstát a pořádně dovřít uzávěr. To by se mi ale prvně muselo chtít byť jen pohnout. Po pravé straně, hned naproti, stojí menší skříňka ze světlého dřeva. Hladká se zaoblenými hrany. Spíš to připomíná nějaké pofidérní vajíčko. Co se týče okna... Těžko bych to tak nazval. Pokud doma máte sklep, určitě víte jak moc na prd tyto okna jsou. Navíc, vzhledem k tomu, že je tak vysoko, není šance, že bych z něj něco viděl. Pak  hodiny. Zcela obyčejné, umístěné vysoko, téměř u stropu. Pokud jsou dobře seřízené, tak by mělo být půl třetí. Jestli ráno, či odpoledne? To opravdu nevím. 

Ohlídnu se vedle sebe. Až na postel na které sedím, tu nic víc není. Samozřejmě světlé dveře. Nebudu zkoušet, zda jsou odemčené, protože nejsou. Zívnu a na krku ucítím tlak. Prsty přejedu přes malou bulku pod uchem. Pokud si dobře pamatuji, injekci jsem cítil o něco níž, tohle jsem předtím neměl. Přetočím se na bok a víc k sobě přitisknu tenkou deku. Je tu docela chladno. Okno pravděpodobně pořádně netěsní a chlad z venku se dostává i sem.

Zaslechnu nepatrný zvuk podobající se krokům. Nevnímal bych to, kdyby se kroky nepřibližovaly a nebyly by hlasitější. Chci vstát z postele s myšlenkou se schovat za výklenek u umyvadla. Ale jen co přehoupnu chodidla z postele a stoupnu si, zařinčí řetěz a kolem svého kotníku ucítím tlak. Odhrnu deku a pohledem jedu po řetězu, který mám připnutý na kotníku a druhý konec k posteli.

Osoba odemkne zámek, podívám se na postavu v černém hábitu, zahalenou velkou kápí a šátkem přes tvář. U pasu se mu pohupoval lesklý krucifik. Osoba jde ke mě a já začnu couvat. Dívám se na jeho ruce, abych mohl popřípadě reagovat. On však šlápne do oka řetězu, zahákne si jej za špičku boty a trhne nohou. Sklouzne mi noha, ztratím rovnováhu a padám k zemi. Dopadnu na záda a trochu i na levý bok. Nebudu lhát, bolelo to.

Chytne mi ruce a připne mi kožené pouta zpevněné kovem. Odepne mi řetěz z kotníku a jeden kratší připne k poutům. Narovná se a zatahá za řetěz jak za vodítko, na kterém má nějakého psa. Nelíbí se mi to. Zavrčím a rukama trhnu k sobě. Nevím odkud nebo jak, ale na paži ucítím ostrou bolest. Popálenina? Prolítne mi myšlenka hlavou a podívám se na krucifix, který drží v ruce. Bylo mi jasný, z čeho je a opravdu nechci aby to udělal znovu. Proto se postavím.

Dovede mě do temné kulaté místnosti. Přinutí mě si kleknout v prostřed. Zdvihnu hlavu ke stropu, kde je kruhová roseta, přes kterou jde světlo pouze na mě. Kolem sebe slyším jednotné tiché odříkávání slov v jazyku, kterému nerozumím. Bylo to nepříjemné. I přes to, že kolem sebe vidím jen a pouze temnou stěnu, cítím na sobě spoustu pohledů.
Následně hlasy utichnou. Klapající kroky s ozvěnou my v uších zní, jako by to měl být snad poslední zvuk, který ve svém životě uslyším. Kroky utichnou a v momentě se rozežhnou svíce na vrcholu vyšší  stěny kolem mě. Mihotající světlo odhalí spoustu osob zahalené v pláštích a ti kteří jej neměli, sedeli výš a světlo jim nedosahovalo do tváře. Zatajím dech. Strach, který nyní mám, mi nedovolí pohlédnout na jedinou postavu. Srdce mi rychle bije, cítím ho moc dobře. Vnímám jeho pravidelný rytmus a snažím se myslet na své bratry. V duchu si opakuji jejich jména a představuji si i jejich tváře, hlas a-

,,Stvoření, jako je on, by nemělo existovat. Navrhuji Svatou popravu." 

,,Nezapomínejme, že nad nimi dokážeme mít moc."

,,Nesmysl! Je to špína, která zabíjí z hladu!"

,,Navrhuji popravit teď a tady."

,,Nesouhlasím, duše musí být očištěna."

,,Nemají duši. Jsou to zplozenci ďábla."

,,Hlasujme tedy." Slova se hrnula ze všech stran. Ač názory byly různé, ze všech šla cítit nechuť z mé přítomnosti. Bylo mi to nepřijemné.

,,Jaký je Váš názor, pane...?"  Hlasy utichnou a hlavy se stočí k osobě sedící ve vrchní řadě. Bylo ticho. 

Zvědavost mi nedala a pohled mi též sklouzne tím směrem. 

Po chvíli vstane, něco řekne v jejich jazyce a odejde. Na to se hned ozvou pochybné průpovídky. Stále svůj pohled upírám směrem, kde seděl. Jeho hluboký hlas ve mě probudil takový zvláštní strach doprovázený s respektem. Nezněl jako ostatní tady. Jeho hlas byl klidný a vyvážený.

Silné škubnutí za zápěstí mě vytrhne z myšlenek. Ucítím štiplavou bolest na levé lopatce. Syknu a šokovaně se podívám na zdroj bolesti. Opět to byl ten pekelný krucifix. Osoba, která soudě podle hlasu byla muž, na mě začne křičet. Nemusím mu rozumět, bylo mi více než jasné, že mi nadává. Abych se vyvaroval další ráně, radši sklopím zrak mimo jeho pohled. Zatahá za vodítko, vstanu tedy.

Odvede mě zpět do pokoje, kde jsem se probudil. Dojdeme k posteli, ke které mě připoutá oným řetězem. Odepne mi pouta, něco pronese zhnuseným tónem hlasu a odplivne si těsně vedle mě. Odejde a zamkne všechny zámky na dveřích. S povzdechem se posadím na postel a kolena si přitáhnu k hrudi. Nebudu lhát, chtělo se mi brečet při představě, že takto tu budu "žít" dokud se mě náhodou nerozhodnou zbavit.
Jak pes v kleci...

⸸🖤⸸