Černý Ovce

⸸21.⸸

⸸ KAPITOLA 21. ⸸

⸸ 🖤 ⸸

 „Vlastně se ani nedivím. I kdyby si byl antitalent, paměť ti ukáže, jak se to dělá. Nedokážeš si ani představit, kolik dovedností v tobě dříme. A až je probudíš..." Zadívá se mi do očí. Čekám, co dodá, ale mlčí. Otočí hlavu a hledí přímo před sebe. „Prvně se ovšem musíš naučit ovládat. Poté můžeš rozvíjet potenciál." Pobídne koně, udělám to samé, abych nebyl pozadu,
„Můžu snad za to, že mi to nejde? Je těžké se soustředit a u toho vnímat i myšlenky, aby dávaly smysl." Argumentuji, abych se obhájil.
„Tak to zkoušej na někom, kdo je myšlenkově výrazně na nižší úrovni než já. Hned ti to půjde líp."
„Nechci se učit na slabých. Když se ti dostanu do hlavy, bude to poté lehčí i u ostatních. Nebo by si mi mohl aspoň poradit jak na to. Vždy když něco vysvětluješ, mám pocit, že mi tajíš to nejpodstatnější, jak toho docílit." Vyřknu svou myšlenku a jeho reakce sem i dostane uchechtnutí. Co je na tom vtipného? Snažím se jak jen můžu, ale když mi něco tají, jak to pak mám dokázat?
„Tak sis všiml." Otočí se ke mně s úsměvem. „Gratuluji, první lekci si zvládl. Sice ti to trvalo, ale zřejmě už rozeznáš, když ti někdo neříká celou pravdu." Začne ve mně vřít. Celou tu dobu jsem se snažil zbytečně? Záměrně mě v tom nechal ať se tím plácám jak kachna v blátě. Zjistil jsem to dřív, ale neměl jsem příležitost si s ním takto promluvit.
„Pěkné no... Tak mi řekni, co si mi na postupu tajil." Trvám si na tom.
„Co bych ti říkal, na postupu jsem ti nic nezatajil."

Vzteky zatnu čelist. Utahuje si ze mě, nebo mě chce jen vytočit, pač to se mu daří excelentně.
„Varuju tě, mám hlad, tak mě nedráždi." Zavrčím a jsem ochoten z něj vysosat všechno. Vztáhne ke mně ruku a odhrne mi vlasy z čela, po kterém přejede prsty.
„To je zvláštní, přísahal, bych že ti začínají růst drzé růžky." Jeho hlas byl přímo provokující. Setřesu jeho ruku a víc se zamračím.
„Přestaň nejsem dítě, aby si se ke mně takto choval. A laskavě mi řekni, co tak důležitého si mi tedy tajil, že mi to nešlo." Pousměje se a hlavou kývne dopředu. „Vidíš tu řeku? Za ní ti řeknu veškeré odpovědi."
„Zbytečně to protahuješ." Pobídnu koně do cvalu, abych tam byl dřív. Ovšem, to by nesměl Andrew naschvál zdržovat, takže jsem u řeky musel čekat, než se tím líným krokem dobelhá ke mně.

„Tím, že ty budeš spěchat, nikdy nic neurychlíš. Při spěchu ti stoupá hladina adrenalinu, ale i stresu. Obojí ti může znepříjemnit řešení situace. Jak vidíš, musel si čekat, než sem dorazím. A k čemu ti to bylo? Dozvěděl ses něco víc? Nemyslím si. Tuhle reakci jsem od tebe očekával. Jsi předvídatelný, je lehké zjistit, co uděláš. A víš proč? Necháváš se příliš ovládat emocemi. Zkroť svůj vztek a překročíš řeku. Spěchej, vztekej se, stresuj... a utoneš. Nač se brodit rozbouřenou řekou, když v klidu můžeš počkat až se zklidní, protože se vždy zklidní a otevře tak cestu." Upřeně mi hledí do očí, až mi běhá mráz po zádech. Nechci si to přiznat, nechci.. ale pravdu má. Zase ale nemůže říct, že to bylo zbytečné. Stejně přes řeku nemůžu, takže při čekání jsem se aspoň uklidnil.

„Vezmi si z toho co chceš. Ale pro příště si rozmysli, co má větší cenu."
„Ušetřil bych čas kdyby si-"
„Čas? A k čemu ty potřebuješ čas? Pokud vím, tobě hodinky smrti v kapse netikají." Jeho hlas byl ráznější, donutí mě odvrátit pohled.

V tichosti dorazíme do menší vesničky. Všude byl ruch běžného dění, až do momentu, kdy nás spatřili první obyvatelé. Ženy popadaly děti a za ruku je tahaly do domů. Staří se o hůlce také schovávali do menších domků. Jen pár mužů zůstalo venku, avšak jen z povinnosti. Jejich strach prosakuje ovzduším, až mi z toho je zle. V jisté míře to ve mně vyvolává příjemný pocit moci. Je opravdu příjemný, líbí se mi.
„Jestli víš, na co myslí?" Ozve se mi Andrewa hluboký hlas v hlavě. Mám jim snad vlézt do hlavy? Vyhledám jeho pohled, přikývne hlavou. Narovnám se a zaměřím se na muže u studny. Cítím jak se mé oči vpíjí do jeho. Nevšímám si jemnému brnění na zátylku a věnuji se jedinému. Jeho myšlenkám, jak splašeně plynou. Míjí se a propojují. Jeho strach, obavy i zděšení. Vše je tak jasné. Jeho mysl neskrývá nic jiného než zoufalství, strach a smrt, která tíží jeho srdce.
„Zemřela mu žena." Řeknu poněkud chladně, když od něj odvrátím pohled.
„A ten vzadu?" Nemusí říkat, kterého myslí, jen se na mladíka podívám a je mi jasné, co se mu honí hlavou.
„Nenávist, zlost, zahořklost, touha po pomstě... Chce zabít ty, kvůli kterým všichni tak trpí. Nejradši by vzal tu motyku u jeho nohou a vrazil by nám ji do hlavy." Slova se ze mě hrnou jako by mi je ten chlapec přímo diktoval. Ví snad, že mu vidím do hlavy a i tak to neskrývá? Krátce zavřu oči a odtrhnu se od jeho myšlenek. „Proč tu jsme?" Optám se Andrewa. Musel mít něco v plánu, nejsme tady jen tak.
„Chtěl si na čerství vzduch. Využil jsem to pro lekci. A jak vidím, vedeš si dobře."
„Co s tím, ale mají společné oni?"
„To díky nim si sytíš žaludek moučníky a sladkými dezerty. Díky nim máš oblečení, díky kterému nemrzneš. Jsou to obyčejné dělnické krysy, jak by řekla Tatiana."
„A jak by si to řekl ty?" Projedeme kolem toho mladíka, neubráním se mu věnovat jeden letmý pohled.

„Poctiví lidé..." Šeptne Andrew a jakmile míjíme poslední domek, jeho kůň se rozběhne.

. . .

Postavím se na vlastní nohy a zaskučím. Pevně se držím sedla a vyčkávám, až mi přestanou trnout celé nohy až k hýždím. Ne jen že je mám promrzlé, ale i odkrvené ale také pořádně naražené od pádu, kdy jsem se snažil přeskočit spadený strom.
„Snad tě nic nebolí." Uslyším škodolibost svého společníka. Vrhnu na něj jeden ze svých nevraživých výrazů a přešlápnu.
„Musím uznat, že takový přemet přes koní hlavu jsem dlouho neviděl. Spíš se divím, že sis nic nezlomil."
„Zlomil.. Ale zahojilo se to.." Řeknu polohlasem spíš pro sebe, ale je mi jasné, že to slyšel.
„Proč si mi to neřekl?" Opět přichází káravá osobnost Andrewa.
„Zahojilo se to, takže jsem ti to říkat nemusel."
„Kde?" Chytne mi ruku, otočí si mě čelem k sobě a rozepne mi kabát.
„Jsem v pohodě." Odtáhnu se a chci si zapnout kabát. Jeho ruka mi v tom opět zabrání. Tentokrát se dotknul přesně toho místa. Syknu a ucuknu, když mi u klíční kosti projede bolest.
„Zahojilo? Opravdu? Aspoň se nauč pořádně lhát." Opatrně prstem znovu přejede po pokřivené kosti, která se zřejmě ještě nezahojila celá.
„Bolí to hodně?" Prsty přemístí na mou tvář.
„Když mi to nemačkáš, tak ne." Pousměji se a víc se natisknu k jeho dlani. Krásně hřeje a je tak velká.

„Nemáš z čeho regenerovat. Měl by ses napít." Už si vyhrnuje rukáv, ale zadržím ho.
„Můžeme až vevnitř? Je mi docela zima a asi mi upadnou umrznuté končetiny."
„Jistě." Skloní se a na moment se rty dotkne mého čela.  

⸸ 🖤 ⸸