Černý Ovce

⸸03.⸸

⸸🖤⸸

⸸ KAPITOLA 3.⸸

Sleduji své zápěstí, jak se kůže pomalu vysušuje, zarudlé části praskají a leptají se při styku s kovem. Bolest to byla stejná, jak kdyby jste drželi ruku nad ohněm. V postižené oblasti tepe, pociťujete silné horko a pálení. Jen s přibývajícími minuty bolest zesilovala.
Stál přede mnou, cítil jsem jeho pohled. Nic neříkal, nic nedělal. Jen se na mě díval. Mučivé ticho mi vhánělo čím dál nepřijemnější pocit. Snažil jsem se myslet, na to, že tam nejsem. Vůbec to nepomáhalo. Jako by se mi tím pohledem díval do mého já a věděl o každičké věci, která se mi honila hlavou. Bylo to jako by se mi had omotával kolem celého těla. I myšlenka na to, že bych se mohl pohnout mi přišla nemožná.

Po dlouhém mlčení, se nadechne a promluví klidným hlasem. ,,Jak se jmenuješ?"
,,Já-" Primitivní otázka, těžká odpověď. Alespoň když mám tu destičku přes vrchní patro. I kdybych chtěl, nezvládl bych to vyslovit. Zůstanu tedy ticho.
,,Chápu, že tvá výslovnost je teď dost ovlivněna. Mohl bych ti to nechat sundat, tím bych však porušil zákon. A to já nesmím." Podívám se na něj. Ze stolu vezme najaké pruhy látky a přejde ke mě.
,,Co mohu, je ti aspoň trochu ulevit, pokud si to necháš pro sebe." Klekne si přede mě a látku začne opatrně vsouvat mezi mé zápěstí a pouta. Kůže tak nebyla v přímém kontaktu s kovem. Vydechnu, při odstupující bolesti. Jakmile omotá obě zápěstí, konec zastrčí a konečky prstů přejede po mém hřbetu ruky. V ten moment se mi i dech zastavil. Nevím proč, myslel jsem si, že mi chce ublížit. To by mi pak ale neovazoval ruce. Zvednu pohled, oči se mi zalesknou rudě a rukou ucuknu od něj pryč. Jeho hluboký pohled donutil uhnout s tím mým. Pomaleji mrknu a trochu se zklidním. Nechápal jsem to. Proč se cítím tak malej, bezmocnej a slabej. Přitom kdybych chtěl, zvládl bych vytrhnout z pout a nějak se prodrat i skrz něj. I on se na mě dívá jak na zvíře. Sice ne tolik jak ti ostatní, ale něco takového tam je.

Vstane a přejde ke skříňce, vezme láhev z broušeného skla a do skleničky nalije specifickou tekutinu. Její vůně se mi vkrade do nosu. Bourbon. Probleskne mi hlavou. Doma jsem pár láhví měl. Pil jsem ho jen příležitostně, ale teď bych nejradši vypil všechno. Zhluboka se nadechnu, dává mi zabrat držet se zpět a nevrhnout se buď po chlastu, nebo jeho tepně. Zavře lahev a sklenici mi dá do ruky.
„Dej si." narovná se a se dne si do křesla u stolu. Na nic nečekám a všechen obsah sklenice vypiju. Hlad se zmírní. Loket má opřený o stůl a hlavu si opře o prsty. Prohlíží si mě.
,,Kolik ti je?" Stále se na mě dívá.
,,Dvacet tři." Odpovím sotva srozumitelně a sklenici položím na zem. Vědět jak moc špatně budu znít, neřeknnu nic.
,,Jsi opravdu mladý. Většinou se tu objevují s vyšším věkem. I nad stovku. Ty nejsi klasický upír." Zamyslí se na chvíli. ,,Nejsi ani jak původní. I tvé oči... Přitom hybrid nejsi." Zamračí se trochu. Nevěděl jsem o čem mluví. Původní, hybridi, klasický upír. Neměl jsem nejmenší ponětí.
Místností se ozve odbíjení velkých stojacích hodin. Podívám se na ně. Bylo sedm hodin. Nadechne se, otočí se ke dveřím a křikne něco tím jiným jazykem. Zněl dost nervozně. Do pár vteřin vejde ten zlobr, ihned si mě připne na řetezové vodítko a chce jít pryč z místnosti. On ho však zastaví a s přísným výrazem mu něco poví. Mírně mě to znepokojilo.

Dovede mě zpět do mého pokoje. Připne řetěz na kotník a odejde. Nyní když mám volné ruce si hned sáhnu do pusy abych zjistil jak suntat tu dlážku. Cítil jsem tam napnutý drátky, ale ať jsem se snažil jakkoliv, nešlo to. Držela je pevně našponovaná pružinka. Ač mi fyzika nikdy nešla, bylo mi jasné, že kdybych ji nějak nešikovně povolil, mohla by mi rozřezat dásně a vnitřek úst. Vydám ze sebe deprimovaný zvuk a plesknu sebou na postel. Šikla by se mi další sklenka Bourbonu. Vydechnu a zavřu oči.

. . .

Ze zřejmého spánku mě vytrhne hrubé zařinčení kliky a něco, co dopadlo u postele. Jen co se posadím, dveře se zabouchnou a cvakání zámku po chvíli utichne. Zmateně se rozhlídnu po místnosti. U nohou postele ležela- ,,Deka?" Vstanu a nechápavě ji vezmu do ruk. Její šedá vlákna sem tam byla proděravěná. Jeden roh byl i rozcupovaný víc. Ale byla měkká a mnohem teplejší než ten kousavý hadr. Do nosu mě udeří pach podobný nívě, jen víc štiplavý. Nakrčím nos. Když deku otočím uvidím špinavé otisky psích tlap. Byly na ni i jejich chlupy. Deku vztekne a znechuceně mrsknu do rohu pokoje. Obejmu si kolena. Nevěděl jsem, či se mi chce brečet z toho, že se ke mě skutečně chovají jak k čoklovi, nebo to jak moc ta deka smrdí. Neklesnu abych se zahříval takovým hnusem. To radši budu mrznout než smrdět jak tchoř. Neklesnu.. Prostě ne. Ještě mám dost hrdosti. Hrdlem si mi však prodre první vzlyk. Rty semknu do úzké linky, či pevně zavřu, pálely mě. Uvědomoval jsem si, jak špatně jsem skončil. Chtěl jsem jen dobro pro bratry a sebe. Ochránit je a místo toho... Trhavý nádech mi zachrčí v plicích. Na tváři ucítím teplé kapky, stečou k bradě a dopadnou na mé ruce. Takhle je následuje několik dalších. Nemohl jsem. Ač se snažím být silný, doléhá na mě prázdnota a bezmoc svírá celé mé tělo. Jako bych snad už neměl mít právo na obyčejný nádech, který však potřebuji k žití.

Vzpomenu si na slovo svého bratra ‚Pláč není projev slabosti, ale důkaz toho, že cítíš, prožíváš a máš emoce. Je to lidské.' Říkával mi to, když jsem jako menší zabíjel zvířata kvůli krvi a brečel u toho. Nenáviděl jsem to, vždy jsem se cítil jako hnusný vrah. Pamatuji si, když mi bylo tak patnáct, nabídl mi, že z něj můžu pít, abych už nemusel brečet. Od té doby jsme kvůli zvířátkům skutečně nebrečel.
Teď už se nemusím snažit nic potlačovat. Slzám nechám volný průběh a můj zoufalý nářek se nese místností.

Jsem slabej.

⸸🖤⸸