Černý Ovce

⸸32.⸸

⸸ KAPITOLA 32. ⸸

⸸ 🖤 ⸸

Poté, co jsem se nasnídal, jsem se vydal najít svého pána. Ovšem zdejší panství je mnohem větší a spletitější, je to tu hotové bludiště. Přesto, ač tu jsem poprvé, podvědomě jisté místa poznávám od předchozích. Díky tomu najdu správnou cestu do hlavní auly. Obří majestátní prostor, zlatem zdobené sloupy a ornamenty a malovanému stropu dominuje velký lustr. Není to typický lustr, místo svící se nad konci vznáší několik malých světelných kuliček, které osvětlují celý prostot. Ty samé světýlka jsou po stranách symetricky naproti sobě. Neřekl bych. že je to úchvatný, aspoň ne pro mě, ale praktické to je. Možná bych pár takových kuliček přivítal i na Mons-Mortum, tam jsou jen svíce a gotická okna příliš světla nepropustí do místností. Dál si se zakloněnou hlavou prohlížím malby na stropě a popocházím po aule. ,,Ty budeš Remington, že?" Zastavím v pohybu a ohlédnu se k robustnímu schodišti. Uprostřed stojí muž se světlými vlasy, jeho modré oči byly jasné, ale ne tak krásné jako Andrewa, ,,A když ano?" otočím se k němu i tělem a nedůvěřivě si muže prohlédnu. ,,Tak mě následuj." Poví nijak vzrušeně, rozejde se a zmizí v chodbě. Více se nadechnu a jdu za ním. Nemám nejmenší tušení, kam jde, nebo co po mě vlastně chce. Necítím se ohroženě, což je pozitivní na tom všem. Doženu muže svalnatější postavy a následuji ho spletí chodeb. Kdyby po mě teď chtěl, abych se vrátil k tomu schodišti, zabloudil bych jen bych se otočil kolem sebe. Na co tu je tolik místností, salonků a všech těch pokojů? Vždyť je nemožné obývat takové panství. Tady mají snad na každou činnost jinou místnost.

Zastaví před bílými dveřmi se zlatou klikou a hojnými ornamenty. ,,Vcházíme do trofejního sálu, předem Vás žádám, aby jste se ničeho nedotýkal a nechodil mimo červený koberec." Monotónní hlas muže ve mě vyvolává nutkání udělat pravý opak toho, co říká. ,,Prohlídku sídla jsem si neobjednal, ale děkuju. Víc mě zajímá, kde je And-" ,,Madam na Vás čeká v sálu." Skočí mi do řeči a otevře dveře. Vejde, drží kliku a čeká, až vejdu též. Zatnu čelist a držím se zuby nehty, abych jednu nevrazil, tomu nafintěnému blonďákovy. I když vypadá, že by mě asi zlomil, pochybuji, že by mi způsobil sebemenší modřinku. S chladným pohledem s ním udržuji oční kontakt, když vcházím do sálu. Až když se s ním minu, pohled odtrhnu a pohlédnu na zdi poseté parožím vysoké. Smrkově zelené zdi s obložením z tmavého dřeva podrthlo dojem, že stojím v lese. Jako by se na mě dívala stovka mrtvých očí. ,,Ráda tě potkávám osobně, Remingtone." Postarší paní menšího vzrůstu si mě prohlíží jako bych měl být další trofej na její zeď. ,,Doufám, že nejsi unavený a účastníš se s námi lovu." S námi. Ta slova jako by mi vyrvala duši z těla, především, když to slyším zrovna z jeho úst. Jediná lovná zvěř tu bude on. Bez odpovědi dojdu k němu. Sleduji to místečko na jeho krku, které nás pojí k sobě. Neutečeš mi. Chytnu mu paži a druhou rukou čelist. Sotva v moment, kdy se stačí nadechnout, nebo mrknout, si už užívám tekutiny lepší než víno. Nebudu se jej ptát o svolení. Nebudu se mu omlouvat. A už vůbec toho nebudu litovat. Pevněji stisknu jeho čelist, když vycítím vzpurné myšlenky. Hezky teď bude poslouchat on, ne já.

Když uznám, že mi to stačí, polknu poslední doušek a ranku nasliním. Už když se odtahuji, začne se krásně a rychle hojit. Pustím Andrewa a pohlédnu mu krátce do očí. ,,Teď už se klidně zapojím. Pokud se necítíš být unavený." Žena vše s podivný zájmem sledovala. K jejím myšlenkám se sice nedostanu, ale rozhodně ji nevěřím. ,,Pak můžeme vyrazit, koně jsou již přichystáni. Didrichu," Pokyne k muži, který ženě podá kožené rukavice. ,,budeš s Remingtonem. Ráda bych, aby jsi mu ukázal jižní část. Pak se sejdeme na jihovýchodní stráni." Didrich přikývne a společně s ženou se rozejde, já s Andrewem jdeme hned za nimi. Když projdu dveřmi, ucítím jeho dotek na své ruce. Ohlédnu se a v jeho očích je jednoznačné varování. ,,Lov jsme u nás ještě nepraktikovali." Podotknu abych zamaskoval jeho jednání před zrakem Didricha. ,,Nebyl na to čas, navíc, co chceš lovit na ledem pokrytých horách? To si počkej až na jaro, zvěř bude víc neopatrná." Rychle se chytne konverzace Andrew. Pousměji se, protože mě dost zajímá jaké to je jet s ním na lov. ,,Tak si to tu můžeme vyzkoušet na nečisto, než vyrazíme k nám. Do hor." šeptnu tajemně poslední slova a koutky úst se mi samy protáhnou do úsměvu. Když pominu napjatost a nedůvěru v lidi kolem sebe, tak je mi docela dobře.

Nasedneme na koně a s doprovodem ještě dalších pěti mužů se psi se vydáme do zasněžených listnatých lesů. Teskný zvuk trouby se nesl tichým lesem. Zvuk šel z daleka ale věděl jsem, že je to z panství. ,,Oznamuje blížící se úmrtí. Vždy když jde madam na lov, trouby přivolávají duše připravené zemřít. Je to dlouholetá tradice." Vysvětlí Didrich, aniž by se ho někdo ptal. Povytáhnu jedno obočí a potlačuji nutkání mu sdělit svůj nezájem. Chci akci, ne chor jak na pohřbu světce. ,,Je toho mnoho, co bych Vám mohl vyprávět, ovšem je mi jasné, že něco málo je v paměti předchozích." Jeho egoistický tón hlasu mi pije krev. Jestli tenhle parchant bude v mé společnosti o hodinu déle... ,,Remington si paměť osvojuje velmi dobře. Skvěle vyniká v šermu a jezdectví, to se nezaptře. Troufl bych se říct, že je v tomto i lepší, než ty, Didrichu." Řekne sebevědomě můj pán. ,,To jsou velmi troufalá slova, Andrew." Ozve se madam a nezní zrovna nadšeně. ,,Didrich je ten nejlepší a vyniká ve více disciplínách než je pouhý šerm a jezdectví. To dokáže kde jaká scriba. Navíc, ve Vaší poslední zprávě, Andrew, nebyl popsán žádný větší pokrok ve vývinu schopností. Takže si troufale dovoluji oznámit, že Vaše scriba nesahá ani po paty Didrichovi." Nadřazeně pozvedne bradu a sjede mě pohrdavým pohledem. Dlouho ji ta přetvářka nevydržela. Jako nejvyšší všech nejvyšších, či jak si to vlastně říká, je pěkná semetrika a to mohu prohlásit s klidem na srdci i bez troufalosti. Andrew by mi nejspíš za tyto myšlenky urval hlavu, ale je mi to jedno. Urazila mě aniž by mě znala. A nechápu, proč toho blonďákovi neustále nadržuje jak nějakýmu rozmazlenýmu psovi. ,,Madam, našli jsme stopu." Oznámí ji jeden z psovodů. Semetrika v sedle vydá pokyny a rozdělí nás. Ona jela s Andrewem rovně, muži šli vpravo a mě nezbývalo nic jiného, než jet s miláčkem sám.

,,Vypadáš jak dítě, už ti to někdo řekl?" Poví z ničeho nic, když pomalu projíždíme mimo lesní cestu. ,,Ne, ale aspoň nevypadám jak naškrobený vocas." Na jazyk se mi vkrade upřímnost, Jako oplata se mi dostaví jeho smích, smích plná totožným pohrdání, jaký má jeho madam. ,,Čekal jsem, že něco takového řekneš, tvoje myšlenky na mě přímo křičí. Jde vidět že jsi nezkušený. Ještě jsem nepotkal svého druha, kterému by se dalo tak jednoduše číst v hlavě." ,,Svého druha?" Zopakuji jeho slova a dost se mi protiví myšlenka, že by měl být stejný jako já. ,,Jistě, cožpak sis toho za tu dobu ani nevšiml? Och ty si teda neschopný jedinec." řekne s posměchem. ,,A ten nový Vyšší je taky tak nemožný. Jaký pán, taková scriba." Zastavím koně, zhluboka se nadechnu. ,,Co stojíš, zapomněl si snad jak se ovládá kůň?" Podívám se mu do očí. ,,To že urážíš mě, bych možná překousl, ale na Andrewa si hubu otvírat nebudeš." Přecedím přes zaťaté zuby. ,, Hleďme, ono se to nemehlo zlobí." uchechtne se ,,Snad si nemyslíš, že se tebe zaleknu? Jak řekla madam a řeknu to i já, nejsi nic v porovnání se mnou. Jsem mnohem starší a zkušenější než ty. Taky mám ty nejlepší předchozí. Já jsem dokonalý. A ty, ty a ti tví předchůdci z Mons-Mortum nepobírají ani čtvrtinu mého vědění. Jste jen odpad, který je jen aby se neřeklo. Pro společnost nejste ničím přínosní. Jen pouhá věznice upírů, kteří se čirou náhodou zatoulali." ,,O Mons-Mortum víš prd. Nikdy jsi tam nebyl. Není to jen věznice, ale pevnost, která zásobuje tu tvou zlatou klec. Ne jen potravou, ale i zlato, které se v sídle vyskytuje, je od nás. Střežíme chod v největším okruhu území, protože si na hory a podhorskou zátoku nikdo netroufne." Pevně stisknu otěže až mi zbělají klouby.

,,Historie by ti šla, ale je to stále jen vzdálená historie. Teď je to žumpa s dobytkem jako ty." Přejede ke mě blíž, nakloní se, že něco řekne. Sotva však otevře ústa, schytá ránu pěstí do nosu.

⸸ 🖤 ⸸