Černý Ovce

⸸10.⸸

⸸🖤⸸

⸸ KAPITOLA 10. ⸸

Každý úder mého srdce byl hlasitější. Rezonoval mi v uších, chvěl s mým tělem a proud krve mi hnal horkost do tváře. Co teď bude? Co se bude dít? Zmlátí mě? Uvězní zase v té kopce? Nebo...
Zorničky se mi zúží, když se rozejde mým směrem. Začala mě pohlcovat panika, přesto jsem se nemohl hnout. Jeho pohled je tak chladný, omotává se kolem mě, zažírá se mi až do morku kostí. Ne. Ne. Nech mě. Nepřibližuj se. Nesahej na mě. Nesahej. Nesahej!
Trhnu sebou k čelu postele, když se jeho prsty letmo dotkly mé kůže. Srdce mám až v krku. Hruď se mi trhavě nadzvedává a oči mám zeširoka otevřené.
,,Nech mě!" křiknu až se v místnosti vytvoří ozvěna. Svou ruku stáhne, zamračí se trochu.
,,Remingtone-" začne, ale nenechám ho mluvit.
,,Ne! Si stejný jako oni!" vyštěknu. Znovu jsem to cítil. Jejich doteky, rány... On to věděl a přesto mě tam nechal. Věděl to, věděl. Horkost se přesunula na hruď a hlavu. Paniku vystřídá vztek.
,,Věděl si, že to udělají. Věděl si, že mě tam předhodí jak kurvu na prodej!" postupně zvyšuji hlas a propaluji ho pohledem. ,, Nechal si je ať mě opakovaně zneužijí, znásilní a zmlátí! Ale tobě je to jedno. Jsi stejně zvrhlý a odporný jako oni! Nejde ti o nic jinýho, než si užít a odhodit mě jak hadr! " Již hystericky vyřvávám.
Proč mlčí? Z jeho výrazu nejde absolutně nic vyčíst. Ať něco řekne. Ať sakra něco řekne!

Otočí se ke mě zády.
,,Nechal jsem ti přichystat pokoj o patro níž. Je to sice pokoj pro služebné, takže není nijak prostorný, ale nic lepšího ti teď zajistit nemohu." Řekne z bez zabarvení hlasu emocí. Pohled mi přeskočí k té dívčině. Kdy se tu objevila? Zarazí mě to. Nemám však čas nad tím přemýšlet, dívka mě odvede do prozatím nového pokoje. Celou dobu mě sledovala upřeným pohledem, úplně, jako by mi chtěla vrazit kůl do zad. Snažil jsem se to nevnímat.

Vejdeme do malého pokoje, kde byla jednolůžková, obyčejná postel, jednoduchý stoleček a skříňka. Skrze úzké okno pronikalo světlo do pokoje. Nebylo tu však stropní světlo.
,,Snaž se být ticho, neupozorňuj na sebe a už vůbec nikam nechoď." Řekne odměřeně a vztekne zavře dveře. Opět jsem se ocitl v samotě. Na rozdíl tahle byla příjemná. Posadím se na postel, nebyla tak pohodlná jako ta u něj, ale rozhodně pohodlnější než ta v podzemí. Kouknu na okno se zakaleným sklem. Mělo pouze kovové klapky, takže se dalo jen větrat. Takže z něj nic neuvidím. Nevadilo mi to. Byl jsem dost daleko od něj a ještě dál od těch dole.

S vrznutím otevřu skříňku. Mile mě překvapí, když objevím několik knih, deku navíc. Byly tam i svíčky se sirky. Ač nejsem vášnivý čtenář nebo nadšenec knih, rad si je přečtu. Aspoň tak zabiju čas kterého mám více než dost. Jednu si vezmu i s dekou. Posadím se do rohu postele u okna. Přikryju si nohy a podívám se na titulní stranu knihy. Setřu vrstvu prachu a přečtu nahlas její název. ,,Bolavá srdce slečen." Bez dalšího otálení nalistuji začátek a začnu si tiše číst.

. . .

,,Bál jsem se, aby se mu nic nestalo. Jeho duše není zcela zotavena a nestrpím další ztráty. Dnes to proběhne, spojíme se v jedno a nic nás už nerozdělí. Budeme spolu až do skonání..."

Jeho vůně, vyvolává ve mě pocit moci. Jeho oči, táhnou mě do bezedného jezera na jehož hladině se odráží svit měsíce. Jeho doteky, mnou prochází výboj, který rozhání hejno motýlů po mém těle. Vše je tak krásné, bezchybné. Děsí mě to...

,,Remingtone?" pohlédnu do jeho očí. Jako vždy mají barvu chladného moře. ,,Poslouchal si mě?" optá se a vypadá mírně naštvaný.
,,Ne, neposlouchal." Sklopím zrak a víc si k sobě přitisknu deku. Dnes bylo výrazně chladno, venku dokonce sněžilo. I když se v jeho pokoji topilo ve velkém krbu, mé tělo to nějak nechtělo akceptovat a bylo stále studené.
,,Vyslechni mě prosím." Položí ruku na hřbet té mé. Cuknu s ní trochu. Neodpovím mu, nechci. Je mi jedno co řekne, nic ho neobhájí. Povzdechne si, pustí mě.
,,Nevěděl jsem, že ti to dělali. Tohle bych ani nedovolil. Stalo se tak, protože jsem byl někde jinde. Daleko odsud. Nemohl jsem zasáhnout. Teprve, když jsem se vrátil, mi Lilith řekla, co se děje, šel jsem rovnou k tobě." vše říká s lehkostí, plynule a vírou, že to tak bylo. Já však dál mlčel. Ať to bylo jakkoliv, připomenul mi, co se stalo. Nechtěl jsem si vzpomenout.

,,Nechci to řešit..." Šeptnu tiše.
,,Chápu, že sis prožil něco nechutného, ale-
,,Nechci! se o tom bavit." Podívám se mu zpříma do očí. Slzy mě štípaly za očima, vše se mi vybavuje. Jejich tváře, doteky, hlasy. On nebyl ten kterého zneužívali. On neví, jaké to je. Odvrátím od něj zrak a podívám se na oheň v krbu.
,,Odmítám to prostě, jasný?" Zavrčím a párkrát za sebou rychle mrknu, abych zahnal slzy. Nebudu kvůli tomu brečet, už nikdy kvůli ničemu. Jasně si řeknu a zhluboka vydechnu.
,,Budu to respektovat." Vstane a jde zpět ke svému stolu, kde má kopu složek a papírů.

Otevřu knížku a narovnám rožek, který jsem přehnul, abych pak věděl, kde jsem skončil. Tohle byla čtvrtá kniha, kterou jsem četl za tento týden. Tolik jsem jich dřív ani za tři roky nepřečetl. Je to však jediný působ jak se tu nějak odreagovat. Začínalo se mi tu trochu i líbit. Měl jsem už i takový vlastní režim. Ráno se probudím, tak hodinu se protahuji než mi donesou snídani. Do oběda si čtu a pak si přes zeď povídám s jednou služebnou. Nevíme o sobě nic, ale přesto se vždy vypovídá ze svých problémů a já ji vyslechnu. Ač nejsem kde jaký velmistr v utěšování, nějaké modro ze mě už párkrát vylezlo, které podle ní pomohlo. Včera mi před dveřmi nechala malou krabičku s nugátem. Udělal mi tím opravdu velkou radost. Byla to taková sladká odměna, kterou jsem si dal po večerním protahovaní. Dokud na večer jde do pokoje světlo z venku čtu si, při svíčce to moc nejde, co jsem tak zjistil.

I přes intenzivní vnímání děje v knize, mi hlavou stále běhala nezbedná myšlenka. Dneska jsem se té služebné chtěl zeptat na něho. Jestli nezná jeho jméno. Je mi dost nepříjemné, když si mě bere k sobě. Nevím jak ho oslovovat, ne že bych to měl někdy v plánu, ale přece jen nevědomost jeho jména mi dodává na nedůvěře. Celkově nevím, proč bych mu měl věřit. Za to, že jsem u něj mohl spát? Vykoupat se? Nebo za to, že mi dal trochu krve o které nemůžu říct, či neobsahovala nějakou drogu? Není to snad až podezřelé jak vstřícně se ke mě chová? Ostatní by mě nejradši viděli mrtvého.
Nutí mě to víc přemýšlet a být vůči němu více opatrný. Nesmím zapomenout, že mi lhali už od úplného počátku.

Věřím, že se odsud dostanu. Jen do toho dne musím přežít.

⸸🖤⸸