Černý Ovce

⸸04.⸸

⸸🖤⸸

⸸ KAPITOLA 4. ⸸

Slyšet a vnímat je krásný pocit. Je to něco o co bych ve svém životě nikdy nechtěl přijít. Cítil bych se pak.. neúplný. Asi bych pak nechtěl žít. Přirovnal bych to možná k tomu, že je to jako, když vám umře blízká osoba. Bolestný, prázdný a nekonečný. Stejně tak mi přijde nekonečná touha po krvi, kterou teď mám. Nemohu myslet na nic jiného než na krev. Soustředím se jen na ni. Cítím ji. Slyším, jak proudí v žilách. A dělí mě od ní jen jedny jediné dveře. Nehty zarývám do své kůže. Sleduji dveře, čekám, kdy kdokoliv vejde. Přemýšlím, jakou oběť polapím. Bude to žena? Muž? Jaký ročník? Nebo, že bych se přece jen zakousnul do krčku toho pohleddného spasitele? Vybaví se mi jeho vůně. Zhluboka a průdce dýchám. Koutky úst mi cukají do úšklebku. Chci ho. Chci! A moc! Špičáky se tlačí do dlážky. Způsobuje mi to dost nepříjemnou bolest, ale touhu to nepřebije.
Kroky se přibližují. Adrenalin se mi rozlévá po těle. Utlumím dech a jediné na co se soustředím je pohyb za dveřmi. Každický krok, výdech, úder srdce který prohání krev v žilách. Tu lahodnou krev. Celý hořím. Je to jako věčnost. Ať už vejde! Křičí můj nedočkavý vnitřní hlas. Zešílím snad.

V moment, kdy se dveře otevřou a do místnosti vejde osoba, všechno ze mě opadne. Zorničky se mi roztáhnou dech zadrhne v hrdle a adrenalin vyprchá lusknutím prstu. Tělem mi projede horká vlna a přeběhne mráz po zádech. Sleduji ženu před sebou. Pamatuju si ji. Je to ta, co mi řezala do krku. Na chvíli pocítím vztek, ale když se ke mě přiblíží, zaplní mě nejistota a strach. Pokud vím, nemá mou existenci zrovna v lásce a nejradši by mě upálila. Podívá se mi do očí. Hlavou mi projede ostrá bolest. Chytnu se za ni a s výkřikem padnu na kolena. Trhavé nádechy a pocit na umření doprovázelo píchání a lupání v celé hlavě. Sebemenší myšlenka mi zbůsobovala větši a větší bolest. Přál jsem si umřít.
,,Nechutné stvůry by si zasloužily jen takovéto zacházení." poznamená s viditelnou nechutí a pohrdáním. Zavřu oči a snažím se aspoň tolik nekřičet. Převážně však u výdechu ze mě vylítne i hlasitý tón hlasu. Nemohl jsem nic dělat. Jen se křečovitě svíjet a bez sebemenšího všimnutí si nechat nasadit pouta.

Nevěděl jsem, kdy to přestalo. Vnímal jsem až skřípot kovu. Dunělo mi v hlavě. Zrak se mi motal a v uších mi pískalo. Zápěstí mě opět pálelo a paže táhly. Nemohu otočit hlavu. V ústech cítím nahořklou pachuť. Cítím, jak mi něco teče z koutků. Do tváře se mi něco zarývalo, i na zátylku. Bylo to přiděláné k něčemu, co mi bránilo skousnout. Docela mi tuhlo v čelisti. Přede mnou se pohybuje osoba. V ruce drží, něco lesklého, nejsem však schopen ostře vidět. Začne se přibližovat. Náhle mě oslepí ostré bílé světlo. Valcovitá věc se mi víc zaklíní mezi stoličky. Měl jsem pocit, že se mi vylomí panty. Po bradě mi stečou sliny, nemohl jsem polikat.
,,Hezké perličky." světlo zastíní hlava muže. Musel být starý podle hlasu.
,,Jaká škoda, že tak krásné kousky nemohu mít ve sbírce." Zachechtá se a prsty mi přejíždí po zubech.
,,A jak ostré~" Bylo mi z něj zle.
,,Tak bělounké.. Mhh." Chci pryč.
,,Nezdržuj. Odeber mu ten jed." Byla tam i ona. Povede se mi trochu zaostřit zrak. Stála u stěny a vypadala dost nevrle. Můj pohled se střetne s jejím. Zamračí se.
Při píchnutí v mé dásni, zrak rychle přesměruji k muži. Dlouhou jehlou mi zajel do dásní. Štípalo to jak čert. Do injekce začal natahovat nažloutlou tekutinu. Takže tohle je jed, který mám? Bratr mi jednou o tom říkal, že je nebezpečné, když se dostane do lidského těla. Že zabíjí. Já nikdy nechtěl nikoho zabít a ani nezabil.

Když jehlu vytáhne a ženě podá plnou stříkačku. Tajně jsem doufal, že mě už nechají a pošlou do mé kopky, ale opět jsem naivní. Muž vezme kovový pilník, který mi přiloží k levému tesáku.
,,Bude to trošku bolet." Zeširoka se usměje, jeho dech smrděl jako zdechlina a zuby měl zažloutlé a křivé. Opře se do pilníků a mě berou všichni čerti, jak moc to brní a dře. Zavrčím a rukama se zapřu do pout. Rozhodně mi bylo příjemnéjší leptání zápěstí, než toto mučivé broušení. Jakmile mi ho zbrousí na úroveň zbylých zubů, začne zbrusovat i ten druhý. Zatínal jsem stoličky do dřevěného válečku až se z něj odlupovaly třísky. Přísahám, že jestli na mě tento uchýl někdy sáhne, umlátím ho tím pilníkem a narvu mu ho do chřtánu.

Jakmile je se svým "dílem" hotov, rozepne koženou přesku a dá pryč váleček. Svaly na čelisti mě bolely. Sotva jsem mohl zavřít pusu, ale zuby se nedotky. Bolelo mě tělo a byl jsem unavený. Chtěl jsem jen jedno jediné. Být zase sám a spát. Tam jsem nemusel vnímat nic z tohoto. Nechápu, proč mi tohle udělali. Já přeci nejsem monstrum.

,,Odveď ho k ostatním." Žena se otočí k odchodu
,,Do dolů? Nebo-nebo na-"
,,Řekl jsem odveď ho k ostatním!" zvýsí hlas. Muž se přikrčí. Zůstane tak dokud neodejde.
,,Baba plesnivá." odplivne si na zem. Teprve teď jsem si mohl všimnout, že není nijak vysoký a hrb na zádech ho spíš tlačí k zemi. Nejen hlas, ale i vzhled měl starej. Tvář plnou vrásek, pleška a křivý úšklebek. Šmatlavou chůzí přejde za mě a odhákne řetězy od stěny. Jeden připne k poutům.
,,Tak pohni!" Zaprská a zatahá za řetěz. Nejistým krokem se vydám za ním.

Spleť uliček mi přišla jako bludiště. Nevěděl jsem, kde jsme a kam jdeme. Do cesty se Starci postaví dívka s tmavými vlasy po prsa. Její jemná tvář působyla nedotčena.
,,Pán ho chce u sebe." poví a na muže se podívá s jistým povýšením.
,,Tahni do pekla čůzo." odsekne a projde kolem ní. Já jsem tak metr za ním. Nepostřehnu jak, ale dívka drží muži pevně hrdlo a upírá na něj pohled.
,,Řekla jsem," odmlčí se, ,,že Pán, ho chce u sebe." Zavrčí mu do tváře. Hlas měla hlubší než je zvykem na dívky. Byla menší jak já, ale výšší než ten muž. Její síté, však trochu řídší vlasy přepadly přes ramena. Její tělo obtahuje jednoruché černé tílko a úplé, též černé, kalhoty. Byla bosá, což mě trochu překvapilo.
Stařec pustí řetěz, který zařinčí o zem. Na moment jsem měl pocit, že můžu prostě utéct. To by se mě ta dívka nesměla podívat do očí.

Její oči.. jsou jako ty mé.

⸸🖤⸸