Černý Ovce

⸸ 25. ⸸

⸸ KAPITOLA 25. ⸸

⸸ 🖤 ⸸

„To nemůžeš myslet vážně!" zakřičí až holubi odletí z parapetu. „Vysvětlím ti to Andrew-" snažím se klidně mluvit, ale jeho hlas mě opět umlčí. „Ne Remingtone! Tohle se nesmí opakovat, nikoho tady nezajímá, co si dělal. Vidí jen to, že si opustil pevnost bez svolení, ani si to nikomu neřekl. Tohle se dá považovat za zradu, oni to tak mohou považovat. Tatiana tě nenávidí a nemá problém s tím tě nechat popravit, i kdyby proti zákonu měla stát." Jeho hluboký hlas mi zužuje hrdlo. Uvědomuji si, že jsem udělal chybu, ale nechápu, proč je tak špatné se projet na koni. Mlčky jej sleduji, neodvracím od něj zrak, i když mi jeho tón není příjemný, poslouchám jeho kárání, abych pochopil prohřešek, který nesu. Zjevně pochopí, že nemám co říct, zmírní tón, avšak stále jej má vyčítavý. „Rozumím, že nevíš čím by ses tu vyžil a nudíš se tu. Ani já se ti teď moc nevěnuji, vím to. Ale pochop prosím, že nejsi ještě v pozici, kdy by ti ostatní věřili a brali tě za rovnocenného. Bude to trvat, než si někteří zvyknou." Vstane od stolu a přejde ke mně. Na malý moment odvrátím zrak. Nevím proč, možná snad, že by zjistil co jsem dělal s tou holkou – pokud se mi to jen celé nezdálo. „Reme, pokud ti to mohu nějak vynahradit, řekni mi to..." tiše mluví, prsty mi pohladí krk. „Nemusíš. Stačí mi být s tebou." Odpovím skromně, i když bych rád strávil noc v jeho náruči, nebo aspoň chvilku společné sprchy. I za to bych byl vděčný. Pár minut s ním, kd nemusím nic skrývat. Ovšem dal jasně najevo, jak to chce, takže o náhrady nestojím. Rozhodl se tak a já jeho rozhodnutí akceptuji.

Ruku stáhne „Dobře, tak-" „Nebudu tě rušit od práce. Půjdu si číst pravidla, abych nezpůsoboval problémy." S těmito slovy odejdu a jeho reakci nezjišťuji. S chladem na srdci dojdu do pokoje, kde se převléknu. Běžně by člověk po kárání měl mít výčitky svědomí, pocit viny, nebo se nad tím nějak zamyslet. Nic z toho se u mě nedostavilo. Prostě jako by se vůbec nic nestalo, jako by před malým okamžikem na mě nikdo nezvyšoval hlas. Jediné na co se nějak soustředím, je ta kniha s pravidly. Vrtá mi hlavou, proč mi o ní nikdo neřekl. Neustále na mě apelují s pravidly, ale nikdo mi neřekl půl slova o tom, kde si je mohu přečíst, kde si o nich něco zjistit, naučit se je. Jestli se spoléhají na to, že se mi vše vybavilo od všech přede mnou, každičká jejich vzpomínka, veškeré jejich vzdělání a zkušenosti, tak se šeredně mílí. Aspoň týden se mi nic z jejich životů nevybavilo. Horko těžko rozeznávám realitu od těchto vzpomínek, většinou působí jako hodně živá halucinace nebo blud, podobně jako s tím věšákem z parohů. Až moc realistické a živé..
Když procházím kolem zrcadla, automaticky do něj pohlédnu bez vyššího účelu. Přesto se zarazím, na posteli něco je. Otočím hlavu na druhou stranu a zvědavě se rozejdu k posteli, co za "dárek" mi tu kdo nechal. Pod bílým hedvábím se rýsovala květina, růže. Odkryju hedvábí a vezmu vysušenou růži. Její stonek i listy jsou až nahnědlé a dříve rudé okvětní lístky jsou nyní tmavě vínové až černé. I přes očividné stáří krásně voní jako čerstvě vyschlá. Tak křehká a nádherná...

Otázkou teď je, kdo ji tu nechal? Co znamená? A hlavně, jak se sem dostala růže? Ze skleníku se přeci nesmí nic brát- ,,Skleník?" šeptnu zmateně. Rychle jdu ke dveřím, růži odložím na krbovou římsu a spěchám ke skleníku. Nemusím ani přemýšlet kudy jít, nohy mě tam vedou samy.
Jakmile otevřu dveře do skleníku, k uším mi dolehne povědomý hlas. ,,Už si mi chyběl upírku." zamrkají na mě karamelové oči. Vlasy ji spadají přes prsa, která zakrývá jen tenká vrstva látky. Jednoduchá košilka sotva zakrývá co má a nebýt tenkých ramínek, viděl bych i víc. Sedí na lavičce a v ruce drží poupě růže. ,,Kde si se tu vzala? To ty si mi dala růži do pokoje?" vyhrknu ze sebe rychle a ohlížím se kolem sebe jestli tu není někdo, kdo by nás mohl vidět. „Čekala bych otázku Jak si se sem dostala?" usměje se „Neboj se, nikdo krom tebe o mě neví. Jsme tu jen my dva." Odloží poupě na stolek a vstane. Při každém kroku se ji trochu vyhrne košilka. Cítím jak mi stoupá tlak, odvrátím zrak, aby mě to příliš nerozptylovalo. „Stejně chci vědět, jak si se sem dostala. Někdo tě vidět musel, kor když máš- tohle.." šeptnu a na malý moment se k ní vrátím pohledem. Nemile – možná i mile - ujišťuji, že nemá spodní prádlo. Neubráním se silnému pokušení a pohlédnu si ji. Dlouhé bledé nožky, hladká stehna, krásně tvarované boky. Vím že má úzký pas, i když volná košilka tuto oblast zakrývá a napíná se jen na hrudi, na které jde vidět víc ne dost. Poušklébnu se. Nakonec se střetnu s jejím pohledem. Stojí přímo přede mnou, dělí nás sotva pár centimetrů. Mám pocit, jako bych se díval na fénixe, který právě vzplál. Tělem mi prochází vzrušující teplo, touha se opět dotknout její jemné tváře, cítit její rty na mé kůži. „Ty si mi ale zvrhlý upírek. Copak se takto hladově kouká na ženu?" vyčte mi mé chování s laškovným úsměvem. „Ovšem mohu tě ujistit, že mě nikdo, ale opravdu nikdo neviděl," konečky prstů se dotkne mé lícní kosti a dál pokračuje v ujišťování „ve skutečnosti tu nejsem, ani ty. Stojíš u postele a držíš suchou růži. Toto není skutečný svět. Jen zhmotněné vzpomínky v etheru. Rozhlédni se." Pootočí mi tvář do strany. K mému údivu to tu bylo jiné, tedy myslím skleník – ono to totiž žádný skleník nebyl jen pár skel tvořící otevřenou zeď, dláždění, květiny, ale za skly nic není. Ani temno – prostě nic. Ohlédnu se za sebe, kudy jsem přišel. Ve volném prostoru stojí dveře. Nad námi je několik měsíců ve všech cyklech. „Kde to sakra jsme?" „V klidu zvrhlíku, tady si víc v bezpečí než si myslíš." Zasměje se a vyloženě se na mém zmatku a zděšení baví. „Nejsem v klidu, dostal jsem kázání jak od soudu, pohrozili mi popravou za to, že jsem si neohlášeně vyjel a teď mám být v klidu, když jsem ani nevím kde?!" postupně zvýším hlas, ne proto, že bych na ni chtěl křičet, ale uvědomuji si, jak moc v háji jsem, pokud se to Andrew dozví. Za tohle mě Tatiana ukamenuje...

„Remingtone," pohladí mou tvář „copak si neposlouchal, co jsem říkala? Oni nemohou zjistit, že tu jsi. Protože jsi stále u sebe v pokoji. Jen tvá mysl je tady." „Ale- jak?" Vydechnu již klidněji. Nechápu co říká, ale její přítomnost má uklidňující účinek. „To ti vysvětlím jindy, důležité je, že tu můžeme být." dá mi pusu na tvář a obejme mě. „Říkal si, že ti vyhrožovali popravou?" Pohladím ji pas „Ano, nebo ne přímo, ale jedna žena, Tatiana, má se mnou očividný problém a ráda by mě dost možná viděla mrtvého, I Andrew mi to říkal." Trochu se odtáhne a pohlédne mi do očí „Tomu moc nerozumím. Musela by mít svolení všech vyšších a to určitě nemá. I mě e to nějak nezdá." poslední slova spíš zabrble pro sebe. „Před tím si říkala něco o knize, kde jsou sepsaná pravidla." „Nexum amet?" Souhlasně přikývnu „Kde ji najdu?" „Oni ti to neřekli?" diví se. „Ne, nic mi neříkají. Jen Andrew mi něco málo řekl. Když nad tím teď tak přemýšlím, tak mi neřekl nic konkrétního." Posadí se na dřevěnou lavičku a zamyšleně kouká do skla 'skleníku'.

Ticho kolem nás narušuje jen tichý šum vody z dálky. Pod jedním měsíci, který je v úplňku, se víří světlá mlhovina, jako by tam byl vodopád. Do zorného pole mi vletí včelka, zvednu ruku, že ji odeženu, narazí mi do kloubů a rozpadne se na zlatý třpytivý poprašek, ten se po chvilce opět zformuje do včelky. Fascinovaně vydechnu. Sleduji jak letí až k bílým popínavým růžím. Zvláštní na nich bylo, že rostly přímo z tohoto zlatého poprašku. Pohled mi sjede k truhličce na zemi hned u růží. Jde poznat, že je stará a poškozená. Tmavší lak je sedřený, chybí kovová ouška, která jsou ulomená. Nikdy jsem ji ve skleníku neviděl, ani nikde jinde v pevnosti. Dřepnu si a vezmu truhličku, není lehká ale ani těžká. Něco v ní je, hádal bych že jen nějaké drobnosti. Ovšem nevidím, že by měla nějaké otvírání, ať ji otáčím tak, či onak, nemám nejmenší ponětí jak se do ní leze. Prstem zadrhnu o dno, otočím ji a uvidím rytinu, prsty přejedu po písmenkách. Které jsou do dřevěného dna ručně vyryté, křivé jako by to tam někdo vyryl nožem, nebo ostrým hrotem R. Leith „Leith.." šeptnu tiše, hlavou se mi honí otázka, kde jsem to už jen slyšel. I když si jsem jist, že jsem to viděl někde napsané.
„No jistě!" vyjekne nadšeně ženský hlas. Ohlédnu se za ní, natahuje se do knihovny stojící na zlatém poprašku, košilka se ji vyhrnuje až k bedrům. Její hladký zadeček se ke mně nyní nastavuje jako úplněk na noční obloze. Rád bych odvrátil zrak, ovšem proč se připravovat o takovýto krásný a především příjemný výhled? Třeba uvidím i něco víc. Pousměji se nad touto myšlenkou a schválně nakloním hlavu na bok, zda se mi nepoštěstí. Má tak krásné tělo, hladké a bledé. „Našla jsem ji Remi." Košilka se spustí dolů a schová tu nádheru. Škoda... Vstanu a dojdu k ní, truhličku si nesu s sebou. Otočí se ke mně a v ruce drží menší knihu v šedé popraskané kůži. „K originálu se asi nedostaneš, ale četla jsem ji, takže si vše můžeš přečíst tady." Vezmu si knihu a podívám se na její tloušťku. „Nemám tolik času, abych tu četl takovou bichli. Nemůžeš mi ji nějak sehnat? Abych ji měl fyzicky u sebe a ne jako přelud?" „Není to přelud, ale zhmotněné vzpomínka. Už jsem ti to říkala." opět mi to důrazně připomene.

Vzpomínky nadechnu se, napadne mě něco, ale nejsem si jist, zda to chci opravdu vědět. Přesto se zeptám. „Znáš tohle?" podám ji truhličku. Převezme si ji a také si ji prohlédne ze všech stran. „Neznám, nikdy jsem takovou neviděla. Takto poníčenou bych si určitě pamatovala. Bude z tvé paměti." Podívá se na mě s takovým nejistým pohledem. Jako by něco věděla. „Nevzpomínám si, že bych něco takového měl, nebo viděl. Ale toto-" Ukážu na rytinu. „Leith?" Šeptne aniž by se na ni podívala.

⸸ 🖤 ⸸