Černý Ovce

⸸ 20. ⸸

⸸ KAPITOLA 20. ⸸
⸸ 🖤 ⸸

 ,,Remingtone nebuď hloupý," prsty víc zaboří do mých vlasů ,,takových je na světě dost." Zavřu oči, zaposlouchám se do rytmu jeho srdce. Ona pravidelnost mě uklidňuje.
,,Nechci ti ublížit, ne když jsi unavený." povím, jak to cítím. Nikdy nebudu ubližovat slabým. Ne že by teda byl slabý, kdepak, vedle něj se cítím mocný.
,,Neboj se, nejsem z vosku. Nebudu ti to rozmlouvat, ale kdykoliv se můžeš-"
,,Hlavně neříkej krmit. Je to tak nechutný slovo." skočím mu do řeči. Narovnám se a podívám se mu do očí. ,,Zní to jak kdybych byl nějaký děcko. A to rozhodně nejsem." jasně zdůrazním svá slova při čemž se Andrew jen pousměje. Dělá si ze mě srandu?
„Myslím to vážně." zamračím se.
„Nic neříkám." stále se usmívá až mě to dožere.
„Andrew, mohl bys mě začít respektovat jako rovnocenného? Když už spolu žijeme." V mé mysli ta slova nezněla tak divně, jak když jsem je vyslovil. Teď to vyznělo, jako by jsme byli něco- něco víc než jsme. Ucítím, jak se mi nahrne krev do tváří. Pohledem neuhýbám, ani grimasy neuvolňuji. Andrew se nadechne, podá mi druhý kabát a přejde ke dveřím. Neodpoví mi, jak jinak... Vydechnu napětí, které se ve mně nahromadilo. Nechápu to, proč sem nezapadám? Jsem tu pro nějaký důvod, přesto se na mě všichni dívají přes prsty a já neznám důvod. Posledních několik dní jsem zmatený, přijde mi, že číst mě neví, kdo jsem. Nevzpomínám si na nic konkrétního, co by mi řeklo o mém životě, mé minulosti. Žádné vzpomínky na mé dětství, jen prostředí, osoby a slova, minulost tohoto místa a lidí, kteří tu byli přede mnou. Přijdu si tu jen jako tvor, kterého potřebují živého. A jemu, jak zjišťuji, nestojím ani za odpověď.

Utopen ve svých vlastních myšlenkách, nevnímám nic kolem sebe, teprve až se o mé tváře opře mrazivý vítr, zbystřím. Stojím venku na nádvoří. Sněhový povlak způsobí splynutí všeho do jednoho. Přesto je Andrew jako ostře tmavý kontrastní bod. Rozejdu se jeho směrem. Pod váhou mých kroků křupe sníh, z nějakého důvodu mě tento zvuk uspokojuje. Mám chuť si lehnout a válet se v něm, dotýkat se ho, nechat se splynout.

,,Pospěš, ať jim nevětrám." Houkne Andrew, stojí u větších dvou křídlích dveří. Přidám do kroku, aby nečekal, ale také kvůli větru, který se opět prohnal přes nádvoří. Jakmile k němu přijdu, otevře dveře a vejde dovnitř. Do nosu mě prvně udeří zvláštní pach pampelišek a hnoje.
,,Stáje?" Optám se s pozdvihnutým obočím, přesto se kolem něj protlačím, jelikož je vevnitř teplo. S vrznutím zaklapnou dveře. Úžasem mi klesne brada, tolik koní na jednom místě. Z jednotlivých kójí vykukuje černá hlava. Na první pohled mě zaujme jeden kousek vzadu, rozhodnu se jít k němu. Když jsem blíž, mohu krásně vidět jeho temné oči jako nejčistší onyx. Dlouhá vlnitá hříva mu dodávala na eleganci a špičaté uši a mohutný krk na respektu. Pohladím jej od čela až k sametovému čumáku. Vnímám jeho vnitřní klid, sílu a věrnost. Jeho teplý dech se mi otírá o kůži na ruce, usměji se. Víc ke mě natáhne krk, ruku tedy přemístím tam. Pomalu jej hladím po sametové lesknoucí se srsti. Cítím se klidný, asi už vím, kam budu chodit, abych se zašil. Na rozdíl od pevnosti je tu mnohokrát příjemnější atmosféra. Nikdo mě tu nesleduje, nehlídá každý můj krok. Společnost je příjemná a tichá. Kůň se svým čumákem otře o mou tvář a začne mi žužlat ucho. Lechtá to a vlhkost jeho pysku mi je decentně nepříjemná.
„Ne- přestaň!" Povím káravě, ale klidně, abych jej nevylekal. Jej nebo ji? Probleskne mi hlavou. Odtáhnu se a otřu si ožgrindanou tvář a ucho, zas tak mokré to není.

Pohled mi padne na Andrewa, který nese sedlo. „Na co to máš?" Blbější otázka ze mě nemohla vyjít? Na co tak asi je sedlo ty tupče? Musím sám sobě vynadat. Přesto mě zajímá, co má v plánu.
„Projedem se trochu. Aspoň ti ukážu okolí a vyvětráme si pořádně hlavu. Určitě to prospěje nám oběma." Odpoví a již sedlá koně naproti přes uličku, který mu nedočkavostí narážel hlavou do ramene. Když se mu pokusí nasadit uzdu, cuká hlavou a štouchá mu do ruk. Nakonec se mu to povede a koně podrbe na krku, čímž hřebec spokojeně zastříhá ušima. Oba hřebečci přede mnou vypadají hezky. Andrew se usměje a snad i upřímně. Sleduji s jakou něhou se mu věnuje. Ucítím jakousi hořkost. Proč se tak nemůže dotýkat i mě? Zhluboka se nadechnu a rychle zapudím své myšlenky do kouta. To opravdu žárlím na koně?
„Zvládneš ho osedlat?" Jeho hlas mě probere z myšlenek.
„Cože?" Slyšel jsem ho, ale opravdu si myslí, že to zvládnu? „Vždyť já na tom nikdy- Jak bych se k tomu vůbec asi dostal?" Sleduje mě svým pronikavým pohledem . Řekl jsem něco špatně? Usmívá se. On se skutečně usmívá!
„Proto jsem se ptal. Nedělá mi problém ti to ukázat." Rozejde se ke stěně, kde je několik držáků se sedli, jedno vezme i s uzdou a jde zpět. Dá mi to do ruk a na jeho povel odstoupím od kóje. Vyvede koně ven, stihnu si všimnout, že je to klisna. Překvapeně hledím na její mohutné a silné tělo. Okovaná kopyta hlasitě řinčí o dlažbu, napřímí se , jako by o své kráse věděla. Egoistiský to tvor. Andrew ji prvně nasadí uzdu, na rozdíl od jeho hřebce, se nechá obstarat bez sebemenšího laškování. Prohlížím si každičký detail jejího těla. Dlouhé a silné nohy, honosný trup, široký krk, přes který se vlní delší hříva. Špičaté uši a užší hlava.

Jakmile je vše hotovo, vyvedeme koně na nádvoří. Andrew mě pobídne, abych na ni vysedl, sám se ladně vyhoupne do sedla. „Nic těžkého na tom není." dodá, ač pochybuju, že to říká pro mou útěchu. Polknu nadávky, které bych mu nejradši řekl a vyškrábu se na záda na mé egoistické společnice. Uchopím otěže, podívám se přes černé uši před sebe a vydechnu. Andrew přeskakuje nějaké zaučení o ježdění a rovnou pobídne koně k bráně. Mé tělo, samo a automaticky začne ovládat koně. Jedeme a já nevím, jak se mi to povedlo. Jak to zastavím? Co když se rozběhne? Nebo spadnu.. Hlavou se mi honí spousta obav, ale zůstávám chladným.

Poklidně projíždíme lesem. Ač vysoké smrky zachytili většinu sněhu, na zemi ho je víc než dost. Z bílého povlaku sem tam čouhá nějaká ta větev, kámen, nebo se v klikatých cestičkách brodí divoká zvěř. Prostředí kolem sebe hltám pohledem , ani si nevzpomínám, kdy naposledy jsem byl venku, na čerstvém vzduchu a otevřeném prostranství. Pamatuji si jen povadlé zdi a samotu. Tady však cítím, jak se mé tělo zaplňuje energií, také mám chuť něco vyzkoušet.
Sám od sebe pobídnu koně do klusu. Předjedu tak Andrewa, který, jak vidět, nehodlá zůstávat pozadu. Postupně zrychluji, on se drží vedle mě. Musím se nad tím pousmát, Jedeme poměrně rychle, ale já chci vědět, čeho je ta má kráska schopná. Chci ji vidět v plné síle.

Jako by mi ta mrška slyšela, začne výrazně zrychlovat. Cítím, jak se ji v žilách rozproudil adrenalin, který ji pohání dál a dál. Každé napnutí a stažení svalů, dech i údery velkého srdce. Její divokost prostupuje do mě. Vše ze mě opadá, veškerý strach, nejistota i bolest. Nevnímám studený vítr, řezající mi do tváře, nevnímám burácející řeku opodál, nevnímám srny, které před námi utíkají. Nevnímám nic. Jen volnost.

Stromy kolem řídnou a za nimi se rozpíná světlo. Jako bychom dojeli až na samotný konec světa. Míjíme poslední stromy, oslňuje mě světlost otevřeného a čistě bílého prostoru. Postupně zpomalujeme a klidným krokem nechám koně se zklidnit. Všimnu si, že na krku má naběhlé žíly, přejedu po nich prsty. Z jejího těla sálá teplo. Pochválím ji a pohladím. Ohlídnu se a vidím Andrewa za sebou. To jsme ho tolik předehlali? Divím se, neubráním se však vítěznému úšklebku.

„To byly řeči, že to neumíš." Ozve se pobaveně, když je u mě. Jen pokrčím rameny se slovy, že to mám asi v krvi.

⸸ 🖤 ⸸