Černý Ovce

⸸13.⸸

⸸KAPITOLA 13.⸸

⸸🖤⸸

Poté, co se mi po krušné noci povedlo usnout, mě čekalo ještě krušnější a těžší ráno. Po včerejším dni jsem myslel, že mě již nic nepřekvapí. Ovšem to byla hluboce naivní myšlenka. To, co se odehrávalo za stěnou mého provizorního pokoje? Šílenost, děs, hrůza je slabý na popis. Slyšel jsem veškeré zvuky, hlasy, hádky i dunivé kroky. Něco se muselo stát. Něco vážného a mám takové nepříjemné tušení, že se mi to příliš líbit nebude. Už teď se mi to nelíbí, protože jej neslyším, necítím, nevím kde je. Znepokojuje mě to. Jsem tu sám, nevím, zda ví, že tu jsem. Pokud ano, nejspíš by tu už někdo byl. Pokud ne... ani nad tím přemýšlet nechci. Kolena si přitáhnu k hrudi a nadechnu se čerstvého vzduchu. Celou noc jsem nechal otevřené okénko. Díky chladnému zimnímu vzduchu si líp pročistím hlavu. Tady mi zima ani tolik nevadí, jak v tom zatuchlém sklepě. Hlavně mi tu nesvítí žádná blbá zářivka, z které by mě řezaly oči. Čas mi tu utíká mnohem rychleji. Orientaci v čase sice mám jen u něj v ložnici, ale ztratil jsem orientaci v dnech. Podle všeho tu musím být dlouho. Když jsem odcházel z domu, byla půlka podzimu. V horách sice sněží i na podzim, ovšem podle délky noci vylučuji tuto domněnku.

,,Uzamkněte všechny východy! A zajistěte další eskortu u upírů! Ty ohavný stvůry musely utéct, pokud na nějakýho narazíte, neserte se s ním!" Hluboký hlas staršího muže mi hušel v uších stejně jako těžká vlaková souprava. Zlost a nenávist s jakou mluvil, zcela jasně ukazovala, jaký postoj k mému druhu má. Vřelý a nenávistný.

Doléhá na mě těžká energie, která mi znemožní se svobodně nadechnout. Tělo mi ztěžkne, jako by neslo váhu ocelové konstrukce. Začnu rychle lapat po dechu, který se mi nedostává. Co to krucinál je? Stačí mi jen problesknout hlavou, než se mé tělo v křeči zhroutí k zemi. Nemohu se hnout, v uších mi hlasitě píská a z dálky slyším i dunění kroků. Co krok, to větší tlak mé tělo svírá. Kůže se mi orosí kapkami studeného potu. Krev v cévách začne pomalu tuhnout a její proud se zastavuje. Vzduch kolem mě nabere mrazivé teploty, lupající zvuky a chladivý pocit mě začnou obalovat. Jako bych se nacházel v zamrzající bublině. Zrak mám zatemněný a i má mysl začíná vypovídat službu. Je toto konec? Umírám? Teď bych byl i rád, kdyby nepřišel. Když umřu, nebudu muset trpět. Nikdo mi nebude ubližovat. Nikdo...

„Nech si ty hloupý myšlenky. Když nic neposereš, budeš žít ještě dlouho." Studené ruce se omotají kolem mého trupu, vytáhne mě na nohy. Najednou se mi dýchá mnohem lépe. Všechen tlak a chlad ze mě opadne. Otevřu oči, i přes rozostřenou postavu, vím, kdo mě vzdálil od spárů smrti.

„Lilith." Zachraptím a cítím neskutečnou úlevu. V zápětí mi píchne v žebrech něco ostrého. Z úst se mi vydere zaskuhření.

„Nebuď citlivka, je to jen pár kapek. Jasně mě teď poslouchej. To co si teď zažil, mou přítomnost a tuhle krev, vše zapomeň. Nebo se nedožiješ příštího rána. My už se stejně neuvidíme. Čeká tě peklo, tvůj život ti za krátký čas už nebude patřit. Vyhýbej se Tatianě a přežiješ. Máš v sobě něco, co Andrew bude potřebovat. „ Vzdálí se ode mě. Nerozumím ničemu, co mi řekla. „Počkej kdo je An-" Stojím uprostřed pokoje zcela sám. Hledím na zavřené dveře a nemám sebemenší ponětí, na co jsme teď myslel.

Chytím se za hlavu a posadím se na postel. „Co se to poslední dobou děje za šílenosti?"

. . .

Pátý den. Už Pátý den tu sedím a nic se neděje. Nikdo tu nebyl, ani On. Mám hlad a nudím se. Nemám co dělat. Jen tu prázdně hledím do zdi a koušu si do rtu, který je zkrvavený. Moje krev mi sice nic nedá, ale aspoň cítím její chuť. Zkoušel jsem si kousat i do zápěstí, ale mé tesáky se sotva obtisknou na kůži natož aby skrze ní prošly. Ret je měkký a není potřeba příliš snahy. Je to jednodušší a rychlejší cesta k uspokojení mých chuťových buněk. Prokousnu čerstvě zregenerovanou kůžičku, z ranky se vyvalí krev, která mi steče po rtu až k bradě. Rychle ji slíznu a prstem setřu i tu kapku, která chtěla utéct. Slastně zavřu oči a lehnu si na záda. Kapičky krve mi stékají přímo do úst dokud se ranka opět nezahojí. Přísahám, že první osobu, která vejde do dveří, vysaji do poslední kapky. Jazykem si přejedu po zubech, špičkou obkroužím kolem chybějících tesáků. I vytlačené jsou malinké, zaoblené a tupé. Zabiju ho. Zabiju posranýho grázla, který mi to provedl. A každého, který s ním spolupracoval. Ne... Všechny je zabiju. Na tváři mi zazáří úšklebek prvotřídního psychopata. Co oni zmůžou proti mně? Jsme silnější, bystřejší, Jsou to jen pouhý lidi, zraním je a umřou. Mě můžou zranit, ale do pár vteřin se vyléčím. Jak podřadný druh oni jsou, je to směšné. Uchechtnu se hlasitě a znovu zakousnu do rtu. Budou trpět, to přísahám. Všechno do posledního jim vrátím s větší ráží a nenávistí. Jen on přežije. Bude žít, pohlídám si ho. Mé zlatíčko, jen mé.

V moment kdy se ozve cvaknutí kliky, prudce otevřu oči. Instinkt mi říká abych tvrdě šel po tom, co vstoupilo na mé území. Jak je ale známo, s hladem přichází únava a vysílení. S těží se posadím a pohlédnu na malou, podsaditou osobu zahalenou v kápi. Smrděla jak týden hnijící ředkve. Vskutku odpuzující zápach, navalovalo se mi. Ale pro tu trochu krve v žaludku zvracet odmítám.

„Pán si tě vyžádal." Promluví a ustoupí ode dveří. Nevěřím mu. Kdyby mě chtěl, pošle za mnou Lilith. Proč tu není? „Prosím pospěš si, spěchá to." Po jeho druhém vyzvání tedy vstanu. Nedůvěřivě jej sleduji. Každičký jeho pohyb. Když se k němu přiblížím, až se naše ramena míjejí, zadržím dech, jinak bych z toho smradu odpadl. Vyjdu na chodbu a zhluboka se nadechnu s vědomím čistého vzduchu. Ovšem má domněnka, že smrdí on se vyvrátila v moment, kdy na zdech uvidím zavěšené doutnající váčky se směsí sušených rostlin. Zkřivím tvář a nyní mám co dělat, abych se nepozvracel. „Omlouvám se, ale je tu nutné opatření vzhledem k situaci. Následuj mě, u pána se budeš moct nadechnout." Z pod kápi si všimnu nepatrného úsměvu. Bylo to něco, co jsem tady neviděl. Upřímný a milý úsměv. Přikývnu a jdu za ním. Nijak se nerozhlížím. Ruku si přiložím pod nos a snažím se to vydržet. Na jazyku se mi zachytí nahořklá pachuť, navalí se mi. Pevně k sobe semknu rty a modlím se, abych se co nejrychleji dostal z tohoto pekla.

Mírně se mi uleví, když uvidím mě velmi známé masivní dveře. Nevědomky se i pousměji. Konečně ho uvidím. Srdce mi hlasitě buší, přijde mi jako celá věčnost, než se dveře otevřou a já mohu vejít. Poté nevnímám nic jiného, než teplo náruče, jemnou vůni parfému a vibrace jeho hlubokého hlasu. Bezpečí. Přesně toto je pocit, který mě naplňuje. Pouhá přítomnost a blízkost, mi dělá radost a přináší pocit štěstí. Pohladí mě na rameni až k loktu. „Dáme si koupel?" Zašeptá a mnou projede horka, přímo vařící vlna. Zachvěji se když se jeho teplý dech otře o mé ucho. Přikývnu a sám se rozejdu do koupelny. Jak naivní a hloupý dokážu být, když už v mysli překrucuji i slova, která řekne? Těžko by si dal koupel se zpoceným tchořem, jako já. Ač přál bych si, kdybych se mohl dotknout jeho těla.

S nesmělou myšlenkou se svléknu a vejdu pod proud vody. Všichni si dokážeme představit tu slast, kdy z nás opadne veškerý stres, smyjí se nežádoucí myšlenky a s nimi i špína. Přesně toto očekávání přehlušil dotek na mé páteři. Zatajím dech a naskočí mi husí kůže pod něžným dotekem jeho rtů na mé šíji. Krve by se ve mně nedořezali, jak krásně mi je. Po tomhle jsem tajně toužil, dokonce jsem dostal víc, něž jsem si přál. Štěstím mi srdce poskočilo a rty stočily do úsměvu. Jeho ruka na mém boku, vypustila tisíce, ale tisíce motýlků, které se rozlétli jak pulsující vlna celým mým tělem a zabrněla na temeni hlavy. Jako bych se nacházel v samotné náruči anděla jehož slova přímo lákají k hříchu. Vydechnu a jak bičem švihnutý si uvědomím, co se děje. Neptal se, či si Já dám sprchu, ale zda My oba si ji nedáme. Teď tu stojím zcela nahý, odhalený jak otevřená kniha a on se tiskne na mě. Dotýká se a líbá. Děsivý fakt, který mi dojde až teď.

Co však v takové situaci zmůžu? Jak zbabělé frigidní děvče se odtáhnout a utéct, nebo si užít tuto chvíli, i když ji později můžu litovat? Nemusím myslet, abych věděl, pro co se rozhodnu. On rozhodl za mě a já s ním plně souhlasím.

⸸🖤⸸