Černý Ovce

⸸29.⸸

⸸Kapitola 29.⸸
⸸🖤⸸

 Silně mi tepe v pravé paži těsně pod ramenem. Košile se mi pod teplou tekutinou lepí ke kůži. Celou vahou se opřu o Andrewa než se vzpamatuju z krátkého šoku. ,,Omlouvám se, nechtěl jsem tě poranit." Provinile se mi dívá do očí. Posadí mě do křesla u stolu, roztrhne rukáv košile a nad ránou mi přiškrtí ruku. Z prstů mi kape krev, která se vsakuje do tmavého koberce. Natáhnu se pro pohárek s vodou a pořádně se napiju, abych zahnal horko. ,,Zbledl si." Podotkne a už se mi chystá nabídnout své zápěstí, zastavím ho však. ,,Ne... Budu v pohodě. Jen mě to trochu rozhodilo. Moje chyba, nedával jsem pozor." Zvednu k němu pohled a krátce se pousměji, abych potvrdil svá slova. On to s úsměvem ovšem nebere a dál má v očích vinu. ,,Nejsem z cukru. A tenhle škrábanec bude hned pryč." Pozvednu poraněnou ruku - to byla chyba. Projede jí nechutná bolest a více v ráně začne tepat. ,,Nehýbej s ní hlupáku. Ještě si natrhneš tepnu nebo šlachu." Vezme menší ručník z opěradla, namočí jej, přepůlí a přitiskne k ráně. Syknu, když se mokrá látka setká se zakrvácenou tkání. ,,Co takhle pusu na zmírnění bolesti, hm?" Pohled z rány přesměruji na něj a šarmantně nastavím tvář. ,,Nežertuj." Skloní se a když se téměř nosem dotkne mé tváře, pootočím hlavu a ukradnu si jeden polibek. ,,Nežertuji," levou rukou si jej přidržím za týl. ,,hned mě to bolí o něco méně. A víš proč?" Zakloním trochu hlavu, abych mu lépe viděl do očí. ,,Protože si lstivý krvelačný tvor? Nebo, je to tou slabostí mé přítomnosti?" Snaží se převzít moc nad situací a být ten dominantní. Pousměji se, uhnu pohledem a ruku si volně opřu o jeho šíji. ,, Kdo ví. Možná to jen předstírám, tohle všechno." Na malý okamžik ztuhne, ucítím i nejistotu, ihned ji však nahradí sebevědomá myšlenka. ,,Těžko Remingtone, ty neumíš lhát, nedokážeš to. Je to tvá slabina o které moc dobře vím." Zašeptá mi těsně u ucha až mi naskočí husí kůže. Ach jak krutá to pravda.

Jakmile se rána trochu zacelí a přestane krvácet, pomůže mi vstát. Ne že bych to sám nezvládl, ale nemám v plánu se jej pouštět. Tohle škrábnutí si hodlám vybrat za hořkosladký dluh. Rty obtisknu na jeho krku, čelisti a nakonec tváři. Stiskne mi pas a víc se ke mě natiskne. Cítím se tak mnohem lépe, když se nemusíme hlídat a nic neskrývat. Myslím, že nám ta noc dala více kuráže. Rád bych cítil doteky na místech, které jsou pro mě nejcitlivější a lhal bych, kdybych řekl, že se o to teď i nepokouším. Problém je však má ruka, která se, vzhledem k mé rychlé regeneraci, hojí příliš pomalu. ,,Kam spěcháš?" optá se s úšklebkem na rtech, když jej přitlačím až k posteli. ,,Kam bych spěchal? Leda do tvé náruče slasti, kterou bych velmi rád přijal." přímo zavrním. Svou hruď tisknu na tu jeho, srdce mu hlasitě bije samým vzrušením, asi tak jako mě. ,,Ztiš se trochu," palcem mi přejede po spodním rtu ,,ať nepřilákáš nezvané uši, či oči." zašeptá s polibkem.

Postrčí mě k posteli, posadím se a pohlédnu do tmavého oceánu se třpytem touhy. Odtáhne se a na chvíli se ztratí v koupelně. ,,Ty si barbar teda, provokuješ mé tělo a nakonec, když mám pocit, že shořím, odejdeš." zabrblu a otřu si krev z prstů do košile, stejně je zníčená. ,,Já, že tě provokoval? Snad ty sis začal, tak vinu neobracej na mě, stačí, že ode mě máš díru v ruce." Vrátí se s obvazem a lahví něčeho. ,,Co je to?" ukážu na lahev s neidentifikovatelným obsahem. ,,Čistá lihovina," odpoví jednoduše a k tomu chladně dodá ,,Svlékni se." Nadechnu se, zmatek je jednoduše řečený, ale chaos v mé hlavě je přesnější. ,,Tak šup a nezasviň mi postel." Odloží lahev i s obvazem a vyhrne si rukávy své košile. Vysoukám se z toho, co zbylo z košile, rudá, potrhaná... Odhodím ji na zem mimo koberec a kouknu na Andrewa, zda to tak stačí. Nerad bych dal najevo, co se trochu níž na jihu probouzí. Ač má předchozí slova to dostatečně naznačila.