Černý Ovce

⸸23.⸸

⸸ KAPITOLA 23. ⸸

⸸ 🖤 ⸸

Prázdně sleduji svůj odraz v zrcadle přede mnou V uších mi zní zvuk, kdy ostří protíná vlasy a následné cvaknutí nůžek. Jednotlivé vlasy dopadají na mé ramena, přes které mám látku. Moc nevnímá řeči staršího muže. Hlavu mám plnou myšlenek. Co mi Andrew řekl, abych skrýval své city, jsem nad tím hodně přemýšlel. Možná i víc než je zdravé. Vlastně mi to nedalo spát. Ještě teď se s tím úplně nemohu smířit. Přes den se snažím chovat neutrálně, nedávat najevo emoce, ale je to těžké. Večer na mě doléhá tíha a obavy. Bolí to a ač se snažím potlačovat slzy, nejde to. O to víc se cítím být slabý. Takhle nikdy neuspěju, nezvládnu to... Nechci selhat, pro něj ne. Musím uspět, prostě musím, byl to jeho požadavek a když to nezvládnu, stane se něco hrozného - jen kvůli mé slabosti. Musím najít způsob jak se odreagovat a nemyslet na to, nevnímat tu bolest. Při snídani mě i napadlo, jak bych tak mohl učinit.
Pohlédnu na muže, který sejme látku z mých ramen a štětkou smete pár vlasů které se mi dostaly za krk. „Doporučuji koupel, ostříhané vlasy častou koušou na těle." Mírně se poušklíbne muž a poodstoupí, když vstanu. Pronesu suché Děkuju a odejdu. Původně se mnou měl být Andrew, tento plán však zhatila Tatiana, když svolala schůzi. Mám teď tedy čas a hodlám ho využít.

Dál jsem si rychlou sprchu jak muž poradil a nyní s kabátem v ruce klušu ven. Obleču si ho však až když vejdu do stáje. Ihned na mě vykukuje zvědavá černá hlava, s úsměvem k té krásce dojdu a pohladím ji na čele. „Ahoj," šeptnu a vyvedu ji z kóje. „Půjdeme se projet, co ty nato?" Prsty přejedu po silném krku, zvedne hlavu a zafuní mi do vlasů. "Copak, líbí se ti? Že by mi to až tak slušelo?" Uchechtnu se a jdu pro sedlo s úzdou.
Vše připevním, i když jsem musel hodně zapátrat v paměti, jak na to. Nasednu a vyjedu do lesů.

Neuběhne ani pár minut a cítím se o dost lépe. Nikam nespěchám, ani nemám kam. Pozvolna projíždím lesem po cestě. Dnes je poněkud teplo, slunce sem tam překryje našedlý mrak, ovšem ve škvírách mezi stromy paprsky přímo září a protínají potemnělé okolí. Pod paprsky je možné krásně vidět třpytící se poprašek sněhu, který sfoukává vánek ze špic vysokých smrků.
Všímám si, že u některých pařezů rozkvétají bílé hlavičky sněženek. Zvláštní, i když je stále zima, vidím tu pozoruhodné věci. Nikdy jsem neviděl zaplavený pařez kvetoucích sněženek, či jakoukoliv jinou květinou. Jako by na tyto místa nepůsobil čas a skutečnost. Víc mě udivuje, že jsem tu neviděl ani jedno zvíře, žádnou stopu naznačující jejich přítomnost. Přitom jsem za potokem viděl několik srnek, když jsem se projížděl s Andrewem. Nicméně tu vládně pokojná atmosféra. Jistým způsobem si přijdu v bezpečí. Teplo a vnitřní klid. Kdy naposledy mi takto příjemně bylo? Nutkání zastavit a zůstat tu , lehnout si, na nic nemyslet, nic neřešit. Pouze vnímat vlídný šepot kolem.
Zastavím. Lehce vlevo přede mnou je vykvetlý pařez, oproti ostatním je mnohem blíž. Pociťuji hřejivé pohlazení na své tváři i rukou. Vydechnu a už se chystám sesednout z koně. Náhle mi zabrní v pravé ruce, takový ten vlhký chlad, jako by se mě smrt dotkla. Odvrátím pohled od pařezu a pobídnu koně, abych se od tohoto místo, co možná nejrychleji, dostal pryč.

Před sebou uvidím cestu, zarazím se. Neuvědomuji si, že bych z ní sjel, nebo odbočoval. Ani si nejsem schopen vybavit, jak jsem se k tem pařezům dostal. Každopádně se na to podivné místo zeptám Andrewa.

. . .

Již dobrou hodinu bloudím na své cestě bez cílu. Účelně se vyhýbám vesnicím a domkům. Nemám nejmenší tušení, co mohu čekat od místních lidí, proto se jim radši straním. Při překročení spodní řeky, kus od mýtiny, kde se těží dřevo a pálí ze z něj uhlí, si všimnu skal, které nejsou až tak daleko. Pod nimi se rozpíná míšený les. Když do něj vjedu, první, čehosi všímám, že je tu mnohem víc světla, než v lese u pevnosti. Též cesty tu jsou mírné a hladké. Podle vyjetých kolejí poznám, že se jedná o frekventovanou stezku. Abych se tedy vyhnu případnému nemilému setkání s vozem, sjedu na vedlejší cestu. Úzká vyšlapaná cestička vede jiným směrem, než ta hlavní, o to víc mě však zajímá, kam vede. Hlavní cesta pravděpodobně povede kolem skal, zatímco tato se zdá, že míří k puklině dvou skal. Tam také chci.

Pohlédnu na vrcholy skal, jejich holé špice prořezávají sluneční svit, jako by je pohlcovali a zanechávaly za sebou čirou temnotu. Tmavé stíny zahalující tajemný průchod chladných kamenných stěn. Trochu mi zamrazí v zádech, když se v ozvěně rozezní skřek dravých ptáků. Černá kráska pokrčí uši dozadu a na moment zastaví. „Šhhh, v pořádku. Byli to jen ptáci." Uklidním ji pohlazením na krku. Opět se rozejde a vejde do stezky v puklině. Klapání okovaných kopyt se hlasitě rozléhá. Je tu poměrně úzký prostor. Kdybych rozprostřel ruce, již bych nenatáhl prsty a klouby bych si dřel o kamenné stěny. Za to nad hlavou se mi rozpíná hluboká propast končící jasně bílým pruhem světla. Zatočí se mi z toho hlava. Nebudu lhát, výška to byla až nechutná a dvakrát příjemný mi to nebylo. Ze stěn vyčuhují jisté výrůstky připomínající lidské tváře. Ne příliš zřetelně, avšak pod určitým úhlem tak vypadají. Čím hlouběji do útrob se dostávám, tím víc takovýchto výčnělků se na zdi nachází. Stezka se začne mírně stáčet, vzduch začíná být výrazně teplejší. Blížím se k východu, kde mě oslní jasné světlo. Překryju si oči a radši zastavím koně, kdyby se před námi náhodou nacházel sráz. Jakmile si přivyknu na světlo, spatřím prohloubené údolí v němž se nachází několik nezamrzlých jezírek. Naproti je borový hájek, ke kterému vede můstek přes jezírko z velkých kamenů vyrovnaných do stejné výšky.

Slezu z koně , uchopím otěže a jdu směrem k borovicím. Opatrně chci sejít svah, ovšem půda je měkká a jen co na ni vkročím, se pod mou váhou rozdrolí a proboří. Než stihnu zareagovat, smekne se mi noha a po boku sjedu až dolů. Něco však sejmu s sebou a přistane to na mě. Otevřu oči a uvidím převrženou brašnu, kolem rozsypané květy, rostliny a lahvičky naplněné bělavou tekutinou. K vnímání toho, co se vlastně stalo, mě přivede až zmatené zamručení. Otočím hlavu, naskytne se mi pohled na dívku, ležící na mém břiše. Dlouhé vlasy má rozcuchané a mokré od sněhu. Rukou se zapře o zem a nadzvedne se, odhrne si vlasy z tváře a odhalí tak svůj nepřívětivý pohled. Karamelové oči mě zlostně propalují a zkoumají mou tvář. „Kdo u všech krys seš?" Promluví zvučným, přesto jemným hlasem. Pohlédne na výšivku znaku na mém kabátu. Snažím se nehýbat, aby si nemyslela, že ji chci ublížit, nebo aby ona mě neublížila. Na její otázku zapomenu odpovědět a spíš mě zaujal její vzhled. Od pěšinky k uchu má dva zapletené povislé copánky, na každé straně jeden. Její bledou pleť zdobí světlé pihy nad lícními kostmi, které nemá příliš výrazné. Pod úzkým obočím ji tmavé líčení zvýrazňuje okouzlující oči, které se na mě zrovna mile nedívají. To samé napovídají i mírně plné rty v zamračené grimase. Rozepnutý dlouhý kabát odhaluje pěkný hrudník rýsující se pod bílou volnou košilí a obepnutým koženým korzetem, který její ňadra ještě zvýrazňuje. Když prominu, jak se na mě tváří, je velmi krásná.
„Ty  si-" Nadechne se a její tvář se změní na překvapenou. „Jak si našel tohle místo?" Dal se mě ptá. Zamrkám a nějak nejsem schopen slov. Jak jsem to tu našel? Nadechnu se a přemýšlím, co bych ji odpověděl, „Co kdybychom se prvně postavili?" povím nakonec. Dívka se usměje, začne se zvedat na nohy a když se narovná, podá mi ruku, kterou přijmu. Postavím se, oproti mě je výrazně menší, sahá mi tak po ramena. „Takže, odpovíš mi, nebo ne?" Znovu se dožaduje. „Nevím, jestli ti to mohu říct." Snažím se znít upřímně. „Moc dobře vím, odkud si a na jakým panství si nahříváš zadnici. Ale ptám se proto, že tě neznám. Si snad sluha? Nebo nový posel?" Obchází mě a při tom si mě prohlíží. Je pro mě těžké se soustředit a nedívat se na jisté partie.

„Amh-" Pokusím se něco říct, nemám však nejmenší ponětí, co bych jí měl říct.  

⸸ 🖤 ⸸