Černý Ovce

⸸12.⸸

⸸🖤⸸

⸸ KAPITOLA 12. ⸸

Ohromen? Fascinován? Překvapen? Nevím co z toho mě teď vystihuje, možná všechno zároveň. Každopádně jsem nadšený i dojatý. Prohlížím si skleník kousek po kousku a vrývám si ho do paměti. Vnímám jednotlivé barvy a vůně květit, nejkrásnější byla z kosatců. Sladká, dominantní, přesto jemná.
,,Jsem rád, že se ti líbí." Sundá mi kápi. Trochu se leknu a cuknu sebou, pač jsem úplně zapoměl, že tu se mnou je. Pohled stočím k němu. Na rtech má jemný úsměv, v očích radost a uvolnění. Kdybych ho teď potkal poprvé v životě, neřeknu, že je to nějaký krutý zmetek. Vůbec nepůsobí tak přísně, nebo děsivě.
Tváře mi chytne do svých velkých dlaní a palci setře něco vlhkého. Jsem tolik mimo, že jsem si nevšim, že brečím?  Je blízko, cítím jeho hřejivý dech na svém čele. Dívám se mu do očí. Touží po něčem, cítím to. Má zrychlený tep, zorničky se mu nepatrně roztáhnou a dech znejistí. Asi tuším, co by moc chtěl udělat, místo toho své tělo přitisknu na to jeho a pevně ho obejmu.
,,Děkuju." Šeptnu mu do ucha. Zaskočí ho to, přesto má radost. Určitě ji má, stejně jako já.  Rukou přejede po ných zádech.
,,Chceš tu vystát důlek, neco si radši sedneme?"
,,Mě je takhle dobře." Zamručím a hlavu si položím na jeho rameno. Krásně voní.  Uchechtne se.
,,Ani když tam jsou borůvky?"

Provokatér jeden. Rád si je dám, ale nechápu, jak jsem mohl říct, to, že mi je dobře. Poodtáhnu se a nedůvěřivě si ho změřím pohledem.
,,Opravdu?" Ujišťuji se, jestli to není jen planá návnada.
,,Ano, opravdu." Mile se usměje. Je zvláštní ho takto vidět, ale taky mě to donutí k úsměvu. Pustím ho a sám se rozejdu k posezení.
,,Kdo teď vystává důlek? Hm?" Ušklíbnu se provokativně tentokrát já. Nadechne se, aby mi něco odpověděl, zůstane však mlčet a dojde ke mě. Rozhodl se moudře. Posadím se a lokty se opřu o tmavě lakovanou desku stolku. Kouknu na včelku letící kolem. Na zadečku ji ani nejdou vidět proužky, jak je celá žlutá od pylu.
,,Nemusíš se jich bát. Neublíží ti i kdyby měl být konec světa," posadí se vedle mě ,,Nejsou to klasické včely. Tyto žijí mnohem déle a také nemají žihadlo. Určitě sis všiml, že tu jsou-"
,,Čarodějnice?" skočím mu do řeči. Normální člověk by se mi asi vysmál do tváře, ale co? Jsem upír, kterého jedna taková stvořila.
,,Ano, ale preferuje se označení mág."
,,Mág, čarodějnice, ježibaba... To je to stejný." Podle mě je jedno jak si to říká.
,,Rozdíl v tom je, ale to pochopíš až později."  Utrhne borůvky z keříku.
,,Takže ty včely jsou jejich dílo?" Zeptám se abych dokončil jeho myšlenku. Odpovědí mi je jeho přikývnutí. Položí přede mě látkový kapesník s hromádkou velkých borůvek.
,,Vem si." Začne trhat další. Neostýchám se a jednu si dám. Překvapeně na ně kouknu, když jsou opravdu sladké, sladší než z kde jaké zahrady. Hned si dám další a po ní další
Vše mi přišlo jako sen. Protože tohle je až moc krásný, na to, aby to byla pravda. I když přál bych si kdyby to byla skutečnost po celou dobu. Vědomí toho, že je poblíž vesnice, mi zvyšuje šanci na útěk. Pokud to vydržím a získám si jeho úplnou přízeň, budu svobodný.

,,Mohu se zeptat, kdo je ta dívka, která mě vodí k vám?" Nebyl jsem si jist, či mi odpoví, nebo je to taky tajné jako všechno tady. Možná ho tou otázkou naštvu, co já vím.
,,Myslíš Lilith?" Podá mi další kapesník s borůvky.
,,Tak se jmenuje?" Dívám se na něj zvědavej až cítím, jak mi stárnou kosti.
,,Ano. Ač na to nevypadá, je jí něco přes čtyřista padesát šest let myslím. I když nikdo si není jist. Jeden mág, který tu působyl před několika lety, měl doměnku, že patří mezi  jedny z původních tří démonů. Údajně ona rodila démony, kteří mučí umrlce v pekle. Považuje se za matku upírů. Ovšem, tomu se dá těžko věřit. Ona sama neví, kdo pořádně byla, než sem přišla. Osobně bych řekl, že je to jen shoda jmen. Kdyby byla prává Lilith, nemohla by být tím co je."  Koukám na něj a snažím se vše pochopit.
,,A čím je?" zeptám se, protože mi stále utíkala hlavní odpověď.
,,Tvým předchůdcem. Jsi stejny, jako ona." Řekne polohlasně, jako by mu někdo za tyto slova mohl useknout hlavu.
Upřímně mi nad tím rozum stojí víc než kdy jindy. Absolutně mi to nedávalo smysl.
Sním další borůvku a zadívám se na výhled do údolí. Co všechno mi tají? Je toho tolik... Přitom nedokážu pochopit to s Lilith. Jsem stejný jako ona? Tak proč tu ale jsem? Nah bolí mě z toho hlava.

,,Vše jednou pochopíš, slibuji." Položí si ruku na mé stehno a trochu se ke mě nakloní. Podívám se mu do očí, do pusy si dám další namodralou bobulku. Touží po tom to udělat. Vidím mu chtíč v očích. Rád by se mě dotknul víc. Ví že nesmí, ale... já můžu.
Překonám vzdálenost mezi námi, jeho teplý dech se mi otře o tvář. Zavřu oči a své rty přitisknu na ty jeho. Jemně jej líbnu a nepatrně se poodtáhnu, abych viděl jeho reakci. Dřív než si však stihnu čehokoliv všimnout, si mě přitáhne zpět a polibek opětuje. Má krásně jemné rty. Pousměji se. Vzdálí se, ruka na mém stehně však dále setrvává.

. . .

Po zbytek dne jsem z toho byl takovej mimo. Několikrát jsem se při čtení přistihl, jak si sahám na rty a znovu si představuji ten okamžik. Konečná to byla, když jsem se při usínání hladil a představoval si jeho.
Teď tu uprostřed noci ležím na posteli. Tváře celé horké, zpocené záda a dole rýsujicí se následek mého snu, který byl víc divoký než můj život. Vstanu a otevřu okno. Ovane mě studený vzduch, naskočí mi husí kůže. Pokusím se uklidnit své zplašené myšlenky a hormony. Tohle se nesmí dít. Je to moc zvrhlé a- a- Sakra! Čelem se opřu o zeď, zavřu oči a z hluboka se nadechnu, vydechnu, nadechnu... Byl to jen sen, pouhý sen. Nic takového se nikdy nestane. Tep se mi pomalinku vrací do normálu. V žádném případě na sebe nesmím takto sahat, ani se uspokojovat. Ne s myšlenkou na něho. Ta pusa byla jen a jen čistě manipulace, abych měl větší šanci na útěk. Nic víc, nic míň. Žádné city, nic v tom nebylo. Přesto to chci udělat.

Projede mnou horká vlna. Chytím se za břicho a přidřepnu si. Potřeboval bych nejlépe studenou sprchu.

⸸🖤⸸