Vždy jen ve městě

9K 294 15
                                    

Venku bylo hezky a hned potom incidentu na stole Patrick prostě odešel. Proto jsem si vzala vodu z ledničky a sedla jsem si na terasu. Bylo to zajímavý na chvíli vypadnout z města, celej život ve městě a najednou slyším místo motorů zpívání ptáků a místo dohadování lidí slyším šustění stromů. Jelikož ze mě Patrik všechno oblečení strhal, prolezla jsem celej srub. Uplně nahoře v podkroví jsem našla skříň. Bylo tam pár mužských košil a pár svetrů. Oblékla jsem si sukni z práce, svetr, který mi byl až moc velikej a pod něj jsem si ještě vzala košili, smotala jsem si jí tak aby mi nebyla tak veliká jako svetr.

Teď jsem v tom seděla venku na stylový houpací pohovce na terase a v ruce měla láhev vody. Koukala jsem do lesa, jelikož byl všude okolo. Před srubem byla lesní cesta vyježděnáod auta. Dostali by jsme se z ní na příjzdovou cestu a pak na hlavní. Byla jsem si jistá že jsme daleko od lidí a kupodivu mi to nevadilo.

,,Em?" Slyšela jsem jak na mě Patrick volá.

,,Tady." Křikla jsem na něj a znovu jsem koukala do lesa.

,,Netipoval bych tě na lesního člověka." Řekl a přišel ke mě s jemným úsměvem. Měl na sobě stejný svetr jako já, taky že byl jeho, akorát tmavě modrý a musím přiznat jsem nikdy netušila jak tak sexy chlap může být ve svetru tak nehorázně sexy. Otočila jsem hlavu zase od něj a trochu jsem si poposedla aby si mohll sednout vedle mě. Hned jak dosedl se pohovka trochu rozhoupala a já jsem vzdychla.

,,Nejsem taková." Řekla jsem na jeho připomínku. ,,Vždycky jsem žila ve městě, takže..." Pokrčila jsem ramena. Když jsem se na něj podívala nakrčil čelo.

,,Ty jsi nikdy nežila mimo město?" Zeptal se s údivem.

,,No, když nepočítám výlet s rodiči na chatu v Seattlu, tak ne, nežila jsem nikdy mimo město." Usmála jsem se, ale on vypadal jako kdyby nechápal. ,,Co je? Je to divný?" Zeptala jsem se.

Pokrčil rameny, dal si ruku za moje záda a jemně se mě dotknul aniž by chtěl. ,,Ne, já jen ještě jsem nepotkal člověka, který by aspoň rok nežil jinde než ve městě." Usmál se na mě a pak si položil svojí rukuna moje rameno, záměrně.

,,Měla jsem rodiče vždycky bohatý, takže jsme si mohli dovolit žít ve městě. Hrdá jsem na to rozhodně nebyla." Poznamenala jsem.

,,Jakto?" Zeptal se a když jsem se na něj podívala, vypadal jako kdyby ho to vážně zajímalo.

,,Táta byl doktor, vážně dobrej, jak říkali jeho pacienti a máma je vedoucí firmy Paper and Gatsby. Takže jsme vždycky měli peníze, dokud..." Zarazila jsem se, nevěděla jsem jestli mu to mám říct. ,,Dokud táta nezemřel." Zašeptala jsem.

,,Aha, to mě mrzí... promiň." Řekl a pohladil mě po rameni. Usmála jsem se na něj a zavrtěla jsem hlavou.

,,Ne, to je v pohodě, už jsem si na to zvykla. Je to už dlouho."

,,Povídej." Řekl a vybízel mě abych mu všechno řekla.

,,Všechno?" Zeptala jsem se. Přikývnul. ,,Žili jsme v Londýně, do mých tří let. Táta ještě nebyl tak skvělej doktor, ale brzy se to napravilo a dostal práci v LA. Máma z toho byla nadšená a jelikož já jsem byla na můj osobní názor moc malá, vzali mě a odjeli jsme. Táta dělal skvělýho doktora a máma byla doma, semnou. Pak jsem začala chodit do školy, špičkový, platil jí táta a trval na tom aby se ze mě stal stejně dobrej doktor."

,,Nechtěla si bejt doktorka?" Zeptal se mě a já zakývala.

,,Bože to ano! Chtěla jsem udělat svýmu tátovi radost, aby na mě byl pyšnej, jediné dítě a bylo by po svém otci..." Usmála jsem se.

,,Ale?"

,,Ale pak zemřel. Odmaturovala jsem a ten den byl prostě pryč. Mámě volali z nemocnice a oznámili jí že táta zemřel. Na rakovinu plic." Sklopila jsem hlavu. ,,Vůbec nám neřekl že je nemocnej. V nemocnici jsme se dozvěděli že už s rakovinou žil tři roky. Bojoval s ní, ale nepomáhalo to a ten den, po mojí maturitě prostě přišel do nemocnice zemřít. Byla to vážně veliká darda, ale po těch letech jsem se s tím asi tak nějak smířila. Když přišlo na to jakou školu si zvolit, chtěla jsem jít na doktorku ještě víc než před tím. Ale máma zakročila. ´Tohle neděláš kvůli sobě, ale kvůli tátovi, kterej už to neocení. Věřil ti Em a ty jsi ho nezkalamala, ale teď je na čase žít svůj život a ne život táty.´ Řekla mi tohle a já si uvědomila že má pravdu. Kašlala jsem na zdrávku, protože jsem to vlastně ani nechtěla, chtěl to ON. Máma se pak rozhodla začít s firmou a tam si našla novýho chlapa, přála jsem jí to, byla dlouho bez muže a Franz jí vážně miluje. No a já jsem šla na ekonomku. Bavila mě a proto jsem tam kde jsem." Plácla jsem svýma rukama o stehna a on si vzdychnul. znělo to jako překvapení.

,,Páni." Řekl. ,,Jsem rád že jsi mi to řekla." Zašeptal mi do ucha. Zčervenala jsem a zachychotala jsem se.

,,Neměla bych?" Zeptala jsem se a otočila jsem se na něj. Jeho hlava byla najednou tak blízko až jsme se málem srazili.

,,Neměla bys jiný věci." Řekl provokativně a já se usmála. Políbil mě.

,,Třeba tohle?" Zeptala jsem se když se odtáhl.

,,Přesně tohle." Zasmál se a přitáhl si mě víc k sobě.

,,Neměla bych tu ani být." Zašeptala jsem.

,,Mohla jsi odmítnout." Odtáhl se a já jsem ho pohladila po jemném strništi. ,,Chtěl jsem se ti jen omluvit." Dodal. ,,Nemyslel jsem to tak, víš to že jo?"

,,Teď už jo." Mrkla jsem na něj a on mě zase políbil. Líbal mě, líbal a líbal. Položila jsem se na záda na tý houpací pohovce a on si lehnul na mě. Ihned se to začalo šíleně hýbat a já jsem se musela začít smát. Smála jsem se, teda spíš jsem dostala záchvat smíchu a je pravda že i Patrick se zasmál. ,,Promiň, ale to nejde..." Smála jsem se a on se ze mě zvednul. Taky jsem si stoupla a pořád jsem se smála. On zavrtěl hlavou a bylo na něm vidět že je naštvanej. Šáhnul si mezi nohy a já viděla tu bouli na kalhotech. Přestala jsem se smát a jelikož si sedl zpátk na pohovku sklonila jsem se k němu a přitiskla jsem mu svojí ruku na jeho erekci. Trochu vzdychnul a já jsem ho políbila na krk. ,,Myslím že by jsme si mohli udělat tu procházku." Zmáčkla jsem mu rozkrok a pak odešla. S malým úšklebkem jsem se jen modlila aby jsem toho všeho nelitovala.

Na obrázku ta skvělá pohovka! :3 <33 :D

Passion- Vášeň bez konceМесто, где живут истории. Откройте их для себя