Princess

Twenty-seven

Klaus stál naproti mě, vzpřímený a hledící do mi tváře bez jediného mrknutí. Jeho dech byl silný, plynulý a dalo by se říct, alespoň v této situaci, do jisté míry příliš hlučný. Ale klidný. A na tom teď záleželo. Jak mohl být k sakru tak klidný? Mně srdce bušilo jak o závod a tak jsem s klidným dechem měla poměrně problém, což Klaus nejspíš vycítil a pohladil mě po paži.

,,Všechno v pořádku?", nadzvedl jedno obočí, ale žádný postranní úmysl v tom nebyl, pouze starost.

Myslel to naprosto vážně.

,,Jestli je... Jestli je všechno v pořádku??", rozkřikla jsem se možná trochu moc, než jsem původně zamýšlela.

Přeci jen nade mnou asi trochu vyhrála hysterie. Ale v téhle situaci?

,,Podle mě není nic v pořádku. Zůstávala jsem tady proto, abych se vyléčila, nebo abych nabrala sílu, nebo jak tomu ty říkáš a taky abych ti poděkovala, ale za tu dobu jsem tady strávila skoro jeden měsíc svého opět živého života a vyspala se s tebou".

Klausův postoj zůstal během celého rozhovoru stejný, ale výraz v jeho tváři se pomalu měnil a začínala mu docházet trpělivost.

,,Já žiju svůj život v Mystic Falls a musím zpátky. Nemůžeš mě tady držet! A už vůbec ne násilím. Za všechno jsem ti vděčná, ale odcházím".

Během dvou minut jsem naprosto klidného původního hybrida dokázala vytočit natolik, že se na mě dokázal stěží jen dívat a modlila jsem se, aby si nepřál mi odpovědět. Emoce se mu míchaly jedna přes druhou a tak jsem nedokázala odhadnout jestli je naštvaný, smutný, zklamaný a jestli je vůbec schopný ještě na cokoliv, co bych mu řekla reagovat.
Než jsem se ovšem stačila vzchopit na nějakou další část proslovu, Klaus si jen naštvaně odfrkl, otočil se a odešel bez jediného slova.

***

Uteklo zhruba 5 minut a já stále zpracovávala co se to právě stalo. Ano chtěla jsem domů. A ano, právě jsem seřvala původního hybrida, nejsilnější  stvoření na světě. Leckdo by řekl, že si troufám a možná, že i ano. Protože co může být horšího než Klausovo pošlapané ego. Snad se za to ještě nezačnu stydět. Konkrétně tedy za tu scénu, kterou jsem před Klausem předvedla. Jelikož jsem si teď opravdu nepřála nikoho potkat, natož nějakého člena původní rodiny, zmizela jsem rychle do svého prozatímního pokoje a zamkla se v něm. Horká sprcha by mi měla pročistit hlavu. Vlastně jsem si dost přála ze sebe všechno smýt a tak jsem si pouštěla litry horké vody a přemýšlela, co se mnou teď vlastně bude. Možná bych mohla odejít teď, dokud je Klaus někde pryč a už se nikdy se vrátit. Pravdou ovšem bylo, že i na mě bylo tohle trochu moc zoufalé. Přeci jenom on se o mě opravdu staral a jsem díky němu opět naživu. A čím víc jsem o celé té věci přemýšlela, tím víc jsem docházela k závěru, že se budu muset Klausovi omluvit. Po sprše jsem jsem se šla obléknout a připravovala se, že půjdu Klause najít. Ovšem že by se mi do omluvy zrovna dvakrát chtělo, to se říct nedalo. A tak jsem čekala.
Venku už se začalo pomalu stmívat a mně došlo, že jsem v pokoji strávila ležením a přemlouváním sama sebe něco okolo tří hodin. Navíc, aby toho nebylo málo, jsem začínala mít hlad. Takže chtě nechtě jsem se vydala dolů, kde měla původní rodina něco jako kuchyň, obývací pokoj a jídelnu dohromady. Samozřejmě jsem měla to štěstí a hned při vstupu do místnosti jsem na někoho narazila.
Freya si nejspíše něco četla a když jsem vešla, zvedla od knihy hlavu a usmála se na mě. Rebekah, která si nalévala něco k pití se na mě také usmála, ale bohužel tím jejím vítězným smíchem, kdy všem dávala evidentně najevo, kdo má tady navrch.

,,Caroline, už jsem si myslela, že se dnes neukážeš!", rozešla se ke mně se sklenkou v ruce a vysmátá jako ráno, když mě načapala, jak lezu Klausovi z ložnice.

Freya se otočila a dál se věnovala své knize. Což se mi zrovna teď vůbec nehodilo, jelikož jsem se tohohle rozhovoru s Rebekah nechtěla sama účastnit ani náhodou.

,,Chtěla jsem se zeptat, kde je Klaus", řekla jsem suše a snažila se co nejmíň navazovat oční kontakt.

,,Od rána jsem ho neviděla. Myslela jsem si, že jste spolu. Copak, nějaké neshody?".

,,Jen si s ním potřebuju promluvit. Nevíš, kde by mohl být?".

,,Netuším. Většinou, když Nick někam zmizí bez ohlášení, netuším kde je. A upřímně, je mi to jedno. Teď mě omluv, mám něco na práci, takže když dovolíš ", řekla Rebekah a bez dalšího jediného zájmu mě obešla a vydala se i s tou sklenkou pryč.

Freya mezitím zaklapla knihu a chystala se také k odchodu, ale než stačila opustit místnost, otočila se na mě.

,,Zkus tady na něj počkat, někdy se vrátit musí ".

Soucitně se na mě usmála a pak se už vydala pryč. S Freyou jsme spolu vlastně ani nemohly vycházet špatně, protože jsme se neznaly a se zbytkem původní rodiny jsme zkrátka neměli z minulosti ty nejlepší vztahy. Proto mě chování Rebekah ani moc nepřekvapovalo, spíš to bylo vážně otravné. Ona Rebekah se vlastně většinu času chová otravně.
A tak jsem dala na radu Freyi a čekala jsem. Čas utíkal a já se začínala trochu nudit a tak jsem si po pár sleničkách krve začínala lít místo ní alkohol. Nejspíš nějaký bourbon, byl v lahvi opodál a ani jsem se neobtěžovala zabývat tím, co by to mohlo být.
Než Klaus dorazil, myslela jsem si, že nejspíš usnu a také by se mi to podařilo, kdyby mě z mého polospánku nevzbudila hlasitá rána. Nejdřív jsem se vážně lekla, ale když se nic nedělo, vydala jsem se podívat ke dveřím, odkud se rána ozvala. A to, co jsem u nich našla, mě možná vyvedlo z míry víc, než kterákoliv forma možného nebezpečí. Na zemi se válel Klaus, který byl ovšem tak opilý, že nebyl ani schopný se udržet na nohou. Povzdychla jsem si nahlas a začala ho sbírat z podlahy. Protože ať už se stalo ráno cokoliv, takhle jsem ho tam na podlaze nechat nemohla. Když jsem se s ním táhla nahoru po schodech, občas něco zamumlal a pak zase mlčel, ale pochybovala jsem o tom, že měl vůbec nějaké tušení, kdo jsem. Nechápu, jak se mohl takhle zlít. Jak vůbec mohl dojít domů? Asi po 15 dlouhých minutách jsem ho dotáhla do jeho pokoje a položila do postele. Sundala jsem mu bundu a boty a přikryla ho, aby mu nebyla zima. Klaus se za celou dobu ani nepohnul a s nesrozumitelnými slovy už taky skončil. Jen ležel a těžce oddychoval. Jak jsem ho tak pozorovala, začala padat únava i na mě a tak jsem se otočila a vydala se do své postele, ale něco mi nedalo a ještě než jsem opustila jeho pokoj, jsem se otočila. Měl pravdu. Nedokázala jsem se na něj dívat jako dřív, ne po tom všem, co jsme spolu zažili a co pro mě udělal. Už ne. Musela jsem se vrátit do Mystic Falls. A odjet z New Orleans co nejdřív.