Princess

Nine

Zastavili jsme před krásným dřevěným srubem. Byl to v podstatě moderní dřevěný domeček jako z nějakého romantického filmu. Sakra, ten ví jak na mě.

,,Vidím, že se ti tu líbí", usmál se Klaus a otevřel mi dveře

,,Překonal ses", oplatila jsem mu úsměv a šla do kufru pro tašky.

,,Neboj vezmu je", předběhl mě a začal nabírat hromady mých věcí.

,,To neuzvedneš", zasmála jsem se.

,,Že ne? A když ano tak co?", podíval se na mě laškovně.

,,To si pak řekni, ale najednou to zkrátka neuneseš", začala jsem se mu nahlas smát.

Klaus, ale opravdu všechny věci pobral a i když vypadal totálně směšně a měla jsem co dělat, abych na místě po druhé neumřela smíchy, hrdě je odnesl do domku. Do háje.

,,Něco mi dlužíš lásko", mrkl na mě, když všechno položil.

,,Tak si řekni", zasmála jsem se a obrátila oči v sloup.

,,To si nechám na jindy. Na horší časy, vždyť víš", prohlédl si mě.

,,Dáš si nějaké pití?", zeptal se po chvíli.

,,Ráda děkuju".

***

Po pár hodinách co jsme si vybalili a našli si pokoje, jsme se sešli dole u kamen. Už od mala, co si pamatuju mám slabost pro krby a tady taky jeden velký byl. Před ním byly položená 2 křesla a v nich deky. Klaus se nabídl, že udělá čaj, ale nezapomněl do něj přidat nějaký alkohol. Prostě Klaus. Sedli jsme si k ohni, zabalili se do deky a usrkávali čaj.

,,Tohle mám hrozně ráda", ozvala jsem se najednou.

Klaus v dece zabalený samozřejmě nebyl, ale hned se na mě otočil a sledoval mě.

,,Jako malá, když jsem ještě měla tátu, jsme jezdili na chatu. Vždycky jsme si potom dělaly s mamkou čaj a došly za tátou. Pak jsme si všichni říkali různé příběhy. Většinou je vyprávěl táta", při té vzpomínce jsem se usmála.

,,To zní krásné. Jsem hrozně rád, že mi takové věci říkáš", usmál se mile Klaus.

Ani nevím proč jsem mu to řekla. Možná proto, že to zkrátka nemám říct komu jinému. A nebo jsem si jen na chvíli připustila, že jsem mu to prostě chtěla říct... ne to je nesmysl.

,,Asi...mi zkrátka tyhle úseky vzpomínek chybí", zamyslím se.

,,Jak to myslíš?", zpozornil Klaus.

,,Ty momenty, které si můžeš pamatovat. Víš jako, že si je přehráváš v paměti a máš z nich pokaždé jasné emoce víš? Většina mých je naštěstí šťastných", vyprávěla jsem a svými prsty skoro drtila hrnek, jak jsem do toho byla ponořená.

Klaus se usmál a byl to jeden z těch krásných úsměvů, který jsem na něm naprosto zbožňovala. Páni, opravdu mi přišel vždycky takhle krásný?

,,Něco...tady máš", řekl, pomalu vstal a naklonil se ke mně.

Nevěděla jsem co chce udělat. Tušila, ale nevěděla jsem jestli na to jsem připravená nebo ne. Pro krista co mám dělat? Mám ho nechat? Nebo ne? Byl už dost blízko a tak jsem jen zavřela oči a rozhodla se nedělat nic.