Princess

Seven

V jednom měl Klaus pravdu. Ten pocit byl nepopsatelný. To jak jste letěli vzduchem a měli jste pocit, že můžete cokoliv. Taky to, jak jste ve zduchu a i když padáte dolů, máte pocit, že vstoupáte. Všechna krev se mi nahrnula do obličeje a já jen ječela a ječela. A když jsem dopadla do vody, užívala jsem si jak mě každou svou částí vtáhla do sebe a osvežila mě. Když jsem se vynořila, všechno jsem měla kompletně mokré, ale vůbec mi to v tu chvíli nepřišlo důležité.

,,Tak jaké to bylo?", usmíval se opodál Klaus.

Vylezl samozřejmě už víc na mělčinu, protože měl ruce zkřížené přes prsa a nadšeně se usmíval.

,,Bylo to fajn", řekla jsem pokud možno bez zájmu, protože jsem nechtěla přiznat, že se mi to líbilo.

,,Taky si pěkně křičela, takže všichni ptáci co tu byli na stromech už dávno odlítli", šklebil se.

,,Jestli mě tímhle chceš nějak naštvat, nepodaří se ti to", vítězně se usměju.

Klaus se dál šklebí a já jen protočím oči.

,,No je mi docela zima. Kde je nějaké suché oblečení?", zeptala jsem se.

,,Nikde není lásko", usmíval se Klaus.

To si snad dělá srandu ne.

,,Já, ale potřebuju čisté oblečení. Je mi zima a navíc nebudu tady stát nahá a čekat až ushnu", začínala jsem být docela naštvaná.

Musím uznat, že to měl dost dobře promyšlené.

,,Fajn fajn, škoda. No nedaleko je tu obchod tak se tam můžeme podívat".

,,Dobře a seš si jistej, že neuděláš žádnou pitomost ano?".

,,Naprosto", zašklebí se a mokrý vylezl z vody.

Já ho následovala a doufala, že opravdu nějakou pitomost neudělá.

***

Nakonec jsme opravdu došli k nějakému obchodu. Jenže to nebyl ten malý krámek, kde doufáte, že nikdo neuvidí, že je jen tak mokrá podlaha. Byl to opravdu veliký obchodní dům. Naštěstí jsme nešli pěšky, protože to bylo asi 20 minut od Mystic Falls a tak jsme jeli autem. Klaus pustil topení, takže nám alespoň nebyla zima. Protože bylo období, kdy léto končilo a začínal podzim, venku když zafoukalo, bylo docela chladno. Když jsme dojeli před obchodní dům, otevřela jsem jen pusu.

,,Vím co máš ráda lásko", mrkl na mě Klaus a vystoupil.

Já zůstala v úžasu pořád sedět a on mi mezitím otevřel dveře.

,,Jestli se snažíš vylepšit to co jsi provedl, nakupování stačit nebude", upozornila jsem ho.

,,Díky tobě jsem se poučil, že některé věci spravit nejde. Ale chci začít nanovo. A nechci aby sis to pamatovala jako moji špatnou část".

Překvapil mě. Usmála jsem se a vystoupila z auta.

,,A nezapomeň. Když se něčeho dotkneš, ostatní to neuvidí. Jako by to prostě patřilo k tobě", řekl mi před vchodem.

,,To je možné?", podivila jsem se.

,,Ano. Za těch pár dní co jsem si to prožil, jsem se něco naučil. Tak tě nechám vzít si co chceš a za hodinu stát tady. A jestli mi utečeš stejně tě najdu", mrknul na mě a byl pryč.

***

Vzhledem k nynějším situacím mi kupodivu přišly nákupy vhod. Užila jsem si je plnými doušky a tašky pořád jen přibývaly. Trika, šaty, spodní prádlo, džíny, mikiny a další tuny jiného oblečení lítaly do tašek i bez zkoušení. Tím, že jsem nemusela platit mi to dost ulehčilo. Dalším oříškem byly boty. Pobrat všechny páry co jsem si vybrala dalo práci, ale nakonec jsem je uzvedla. Když jsem skončila (kvůli hromadám stále přibívajícího oblečení ne, ale kvůli času) čekala jsem na daném místě. Musela jsem vypadat směšně, takže štěstí že mě nikdo neviděl. Tašky mi padaly z rukou a zbytek mi na zemi vytvořil velikánskou hromadu.
A nejhorší asi bylo to, že když Klaus přicházel jen s dvěma opravdu malýma taškama, měl co dělat aby se smíchy nezkácel na zem.

,,Aspoň mi pomoz", vyčítavě jsem se na něj podívala.

,,Fajn fajn", usmál se a vzal mi nějaké tašky.

Tím jsem se mohla hýbat a zbytek s ním společně donést do auta. Když jsme všechny mé a Klausovi věci poskládaly do kufru, už suchý jsme si sedli do auta. Převlékli jsme se totiž ještě v obchoďáku. Klaus nastartoval a já se zeptala ,,Teď, ale budeme zjišťovat jak budeme zase žít, víš ne?".

,,Jistě lásko, ale dnes se musíme někde uložit ke spánku a uklidit tvůj nový šatník".

Další úsměv.

,,Kam to jedeme?", zeptám se nervózně.

,,Někam kde se ti to bude líbit".