Princess

Nineteen

Ráno mě probudily sluneční paprsky, které se dostaly do pokoje i přes zatažené závěsy. Nejdřív jsem byla trochu otrávená vstát, ale donutila jsem se s myšlenkou, že čím dřív budu něco dělat, tím dřív se možná dostanu domů. Oblékla jsem si černou halenku a k tomu bílé džíny a sešla po schodech dolů do kuchyně. Klaus tam nebyl a jediné stopy po někom 'živém' byly dopis a velká  (nebo spíš větší) krabice. Nad tím jsem jen protočila oči a radši neřekla nic. Vzala jsem si dopis, roztrhla obálku a začala číst.

Milá Caroline

Už od té doby, co tu spolu žijeme jsem toužil tohle udělat, ale nebyl jsem si jistý, jestli by jsi mě přijala a tak se ptám teď. Rád bych tě pozval na schůzku, dnes kolem šesté večer na louce, kde jsme se před pár dny procházeli. Pokud odmítneš pochopím, ale uvnitř sebe doufám a snad si i troufám říct, že přijdeš.
Budu se těšit.

S láskou Klaus

Trochu jsem nevěděla co říct. Zval mě na rande? Ale já mám kluka a nechci aby se to znovu nějak pokazilo. Už jednou mi musel odpustit úlet s Klausem a tohle by tomu rozhodně nepomohlo. To, co jsem ke Klausovi cítila, nebyla nenávist, ale nebylo to rozhodně něco víc. Ale mé zvědavé já opět vyhrálo a tak jsem velkou hnědou sametovou krabici otevřela. A bohužel (jak už jednou dokázal) měl Klaus opravdu pěkný vkus. V krabici byly světle růžové šaty s dlouhými rukávy a trochu větším výstřihem. Byly opravdu nádherné a nebyla bych to já, kdybych si je hned nevzala na sebe. Kupodivu mi padly a já se s radostí zatočila. A díky tomu, že se mi šaty natolik zalíbily jsem zkrátka na tu schůzku jít musela. Rozhodla jsem se. Ano. Půjdu na rande s Klausem.

***

O té louce, kde jsme se měli sejít jsem věděla a tak jsem se tam kolem šesté vidala. Nevěděla jsem ale, co čekat a tak jsem radši nečekala nic. Když jsem stála na louce už dobrých 10 minut a chtěla jsem to otočit, najednou mi někdo dal ruce před oči. Hrozně jsem se lekla a cukla s sebou, přísahala bych, že to se mnou už zase praští. Samozřejmě jsem hned poznala kdo to je, protože nikdo jiný se mě dotýkat nemohl.

,,Klausi...", řekla jsem pomalu a přitom se malinko usmála.

Ale opravdu jen malinko. Jak mi zezadu přikrýval oči, byl na mě přitisklý a tak jsem cítila jak byl celý napnutý.

,,Škoda, že si to uhodla tak rychle. No co, teď už zbývá jen ta druhá část večera, ta první je zjevně pryč", odstoupil ode mě, usmál se a natáhl ke mně ruku.

,,Klausi....", podívala jsem se na něj, jestli to myslí vážně.

,,Lásko to ty jsi do toho šla", usmál se ještě víc a já ji pomalu k němu natáhla.

Držel mě jemně, ale dost silně na to, kdyby mě někdo chtěl strhnout. Prsty jsme si, ale nepropletly a tak jsem se neustále v duchu neustále uklidňovala. Chvíli jsme šli nějakým lesem, trochu nahoru a pak zas dolů a zhruba po 5 minutách jsme dorazili na místo. První, na co jsem se zmohla, bylo pouhé otevření pusy dokořán. Na další louce byl připravený stůl s jídlem, svíčkami a květy růží, rozházené všude kolem. Rozhodně by jste to nenazvali mužskou prací.

,,Tos...", bylo jediné na co jsem se zmohla.

,,Nikdo jiný nemohl, takže...ano" usmál se a odsunul mi židli.

,,Teda kromě té čarodějky, která mi zdrhla díky mé nevšímavosti", zasmál se vlastnímu vtipu a já jen protočila oči.

Kývnutím hlavy jsem poděkovala a posadila se.

,,Tak...na co má nejkrásnější mrtvá blonďatá upírka chuť?", nadzvedl tázavě obočí.

,,Teď nevím jestli to brát jako kompliment nebo ne. Kolik může být asi upírek jako já? Kor v tomhle stavu", zasmála jsem se jeho nedomyšlenému komplimentu.

,,Lásko, však víš. Ode mě jedině komplimenty", řekl mile a nalil mi do skleničky šampaňské.

***

,,No nevím jestli je to tím vínem, šampaňským nebo jídlem, ale celkem se bavím. Vlastně je to určitě jídlem", pochválila jsem jeho snahu a sama v duchu si přiznala, že jsem se docela dobře bavila.

,,To nejlepší jsem si nechal na závěr. Tak pojď, poslední trasa", nabídl mi s úsměvem rámě a já ho přijala.

Šli jsme tentokrát opravdu jen chvíli a došli jsme na louku, která byla narozdíl od předchozích více rozhlehlá, s méně lesy a více zelení.

,,No...koukám, že si teda umíš vybrat místa", řekla jsem.

,,To, že jsem zabiják neznamená, že nejsem gentleman", usmál se a s nadšením si mě prohlížel.

,,Jasně takže gentleman s láskou pro botaniku, soudě podle dnešního večera. No ty teda boduješ", zasmála jsem se a zakroutila hlavou.

,,No myslím, že tady to bude vhodnější pro předání mého dárku", malinko zvážnil, ale pořád se mile a trochu blbounce usmíval.

Bylo to milé.

,,Klausi... Říkala jsem, že nechci žádné dárky ani...nic takového", řekla jsem zklesle, protože jsem v hloubi duše věděla, co to se mnou může udělat.

,,Tohle je maličkost. Mohl jsem ti koupit auto. A jestli něco řekneš a vidím, že chutě máš velké, tak ti ho vážně koupím. Na...jen...to otevři a...sama uvidíš", podal mi srolovaný papír, který byl zavázaný červenou stuhou.

,,Skončíš v pekle a ty to víš", vrtěla jsem nesouhlasně hlavou.

,,K pobytu v pekle jsem odsouzený tak jako tak. Proč tomu tedy nedat důvod?", odvětil.

Ještě než jsem tu stuhu rozvázala jsem se podívala jestli to Klaus myslí vážně. Samozřejmě myslel.
Nadechla jsem se a stuhu stáhla a roztáhla srolovaný papír. Když jsem uviděla, co na něm bylo zůstala jsem naprosto šokovaná. Zkrátka jsem nebyla ani schopná slova a jen jsem zírala a hledala slova, která by vyjádřila co jsem přesně chtěla říct. Na obrazu jsem byla nakreslená, jak jsem s mámou a objímám ji. Ten obrázek byl nádherný.

,,Tohle je....to nejhezčí co jsi mi kdy dal...děkuju", podívala jsem se na něj a byla ráda, že něco vůbec řekla.

Tenhle obrázek pro mne znamenal moc a to, že ho nakreslis Klaus tomu jen přidávalo na cenosti.
A tak jsem ho objala. Skutečně jsem objala Klause Mikaelsona, který zabil Eleně tetu Jennu, Tylerovu mámu, Tylera zotročil a nás všechny mučil přes 2 roky. Klaus si mě k sobě ještě víc natiskl a šeptal mi do ucha.

,,Není zač".

,,Ale je. Ani nevíš jak moc tohle pro mě znamená", řekla jsem, když jsme se konečně pustili.

,,Až přijdeme domů, chci ti říct, jak jsem umřela", řekla jsem hrdě, protože si to tímhle podle mě zasloužil.

Klaus se jen usmál a zastrčil mi jeden pramínek vlasů za ucho. Pomalu mě pohladil po tváři a vzal můj obličej do svých dlaní.

,,Klausi...", šeptala jsem a bála se co udělá.

,,Jsi tak...nádherná Caroline", vydechl a políbil mě.

Jeho rty se dotkly mých a já byla schopná jen spolupracovat. Bylo to tak dokonalé, až jsem se sama divila, jak jsem na to mohla zapomenout. Byl jemný a mnou projížděla ta známá vlna napětí a energie a cítila jsem jak to mezi námi vibruje.
Najednou nás, ale něco vyrušilo a oba jsme s sebou trhli tak, že jsme se tím skoro shodili.

,,Nicku?".

,,Rebeca", podíval se Klaus na mě.