Princess

Thirteen

,,Jíš čínu?", zeptal se mě Klaus těsně, než odešel do obchodu.

,,Jo. Vyber mi cokoliv, jen ne nudle. Rýži s omáčkou, hm?", ukázala jsem varovně prstem a on jen zvedl ruce v gestu vzdávám se.

Když za sebou bouchl dveřmi od auta, zůstala jsem sama. Měla jsem čas o všem, co právě dělám,  přemýšlet. Jenže jsem to nedělala, protože jsem věděla, že kdybych na to jen pomyslela, rozhodně bych neseděla v autě jako truhlík a nečekala na čínu od původního hybrida. Celé to bylo vlastně dost šílené. Copak to někdo kdy viděl, aby jste se někomu líbili tak, aby začal dělat za vás skoro všechno? A dost. Utla jsem za včasu proudy svých myšlenek a zaměřila se na obchoďák, ze kterého mezitím Klaus vylezl. Než ovšem stačil dojít do auta, do cesty mu vlezla nějaká, na mikádo, ostříhaná bloncka. Něco mu začala mumlat a on se jen smál a odpovídal.
Zaposlouchala jsem se.

,,Říkám si, že na to co máte v té krabičce máte dobrou postavu", směje se koketně.

,,Prosím vás. Komu pak uškodí trochu nezdravého, ne?", ušklíbl se, jak to tak hezky uměl a dál se s ní vybavoval.

Tak tohle jsem poslouchat nemusela. Kdybych Klause nepotřebovala na to hledání způsobů našeho oživení, okamžitě bych mu ujela. Co si proboha myslí?

,,Říkám si...vy asi nemáte někdy čas na nějakou schůzku co? Mohl by jste mi něco doporučit", snažila se koketně.

Tak a dost. Tím, co právě řekla, mě vytočila natolik, abych jednala. Otevřela jsem dveře od auta a vyrazila si to přímo k nim.  A než ji stihl sám původní hybrid odpovědět, nalepila jsem se na něj a rukou mu zajela do kapsy na kalhotech.

,,Miláčku jsem tak ráda, že si konečně to jídlo přinesl. To abychom jeli domů a pustili si k němu nějaký romantický film", zamrkala jsem na něj a užívala si, jak je ze mě Klaus, oproti té fuchtě, hotovej.

Ten se zmohl jen na kývnutí, ale stejně jsem ucítila jak si mě rukou přitáhl k sobě.

,,Pardon, nechtěla jsem vás rušit já...já", začala koktat a nevěděla co říct.

,,To nevadí. Těšilo mě...".

,,Alexo", usmála se.

,,Ano, Alexo", podala jsem si s ní ruku.

Jenže místo toho, abych ji pustila a vrátila se s Klausem do auta, mě přepadl vztek a začala jsem ji tu ruku lámat. Přestala jsem až, když jsem uslyšela menší křupnutí a okamžitě ji pustila. Alexa se nezmohla ani na slovo a s brekem utíkala někam k autu. Sakra, asi jsem jí tu ruku fakt zlomila. To už, ale samozřejmě Klausovi pookřálo a začal se strašně smát. Okamžitě jsem od něj ustoupila a vytvořila mezi námi asi dvou metrovou mezeru.

,,Sakra ty si jí vážně zlomila ruku jen kvůli tomuhle?", nemohl se přestat smát.

Bohužel tomu na vážnosti moc nepřidalo. Proboha, proč jsem jí kvůli téhle prkotině zlomila ruku?

,,Hele to bylo omylem jasný? Nechtěj abych vytáhla něco na tebe".

Poslední co jsem si chtěla připustit bylo, že bych mohla žárlit a tak jsem tuhle šílenou myšlenku hodila někam daleko za sebe.

,,Jen si to přiznej lásko, si radši když tvoříme pár", láskyplně na mě mrknul a šel i s čínou k autu.

Počkat cože? To delší spolužití s Klausem na mně vážně zanechává nějaké následky. Bože vždyť jsem jí zlomila ruku kvůli...Klausovi? Cože?

,,Hele tak to počkej" rozběhla jsem se za ním.

,,To si myslel jako jak?".

,,Tak jak jsem to řekl. Nevěříš snad tomu?", nadzvedl jedno obočí.

,,Hele byla to chyba jo? Tak o tom prostě nebudeme mluvit", otevřela jsem dveře auta a znovu nasedla.

Klaus mě hned následoval.

,,Dobře, ale mám pro tebe jednu podmínku. Vždyť víš, abych o tom nemluvil", začal se opět nějak moc podezřele usmívat.

,,Jakou?", nervózně jsem si ho prohlédla.

,,Budeme hledat způsob jak nás oživit, ale budeme to střídat".

,,Cože?", nechápala jsem.

,,Přiznejme si, že jestli se nám podaří znovu žít, poděkuješ a zmizíš při první příležitosti. A proto zítra budeme hledat nějaká řešení a pozítří se zas bavit. A takhle to budeme po dni střídat. Bereš? Ostatně jinou možnost nemáš, protože historka o zlomené ruce mě jen tak bavit nepřestane", zasmál se do volantu a nastartoval.

Protočila jsem jen oči a kývla. Tohle bude ještě dlouhá smrt.