Princess

Fifteen

Co vám budu lhát? Byla jsem trochu naštvaná. Vždyť jsem se mohla konečně rozhoupat a potvrdit si tím co cítím. A jelikož se nic večer nestalo, probrala jsem se zase na nule. Nevěděla jsem co ke Klausovi cítím, jestli se to změní nebo jestli si vůbec přeju aby se to změnilo. Klaus mě měl k sobě přitisknutou a jeho teplé tělo mě krásně hřalo. Spala jsem mu na hrudi a on mi rukou držel bok, druhou jsme byli vzájemně propletení. Radši jsem se rozhodla nepohnout a počkat až se sám vzbudí. Těžko říct co by si mohl ze včerejška všechno pamatovat, každopádně já věděla to nejdůležitější. Nespali jsme spolu. A litovala jsem toho? Popravdě? Ano. Možná trochu. Dobře tohle bych si měla napsat do deníku. Klaus trochu zachraptěl a otevřel oči. Když trochu zaostřil, usmál se na mě a políbil na čelo. Počkat co? Vážně mě políbil na čelo? Ano. Byla jsem trochu v šoku. Co jsem měla teď jako dělat? Ještě chvíli se usmíval, než promluvil.

,,Dobré ráno lásko", začal si hrát s mým pramínkem vlasů.

,,Ahoj", odpověděla jsem radši bez emocí.

Byla jsem strašně zmatená. Jak jsem se měla sakra chovat?

,,Spala si dobře?", culil se na mě.

,,Ale jo, jen mě trochu bolela ze včerejška hlava", koukala jsem se mu na hruď.

Podívat jsem se mu do očí totiž neodvážila. Nad tím se Klaus jen zasmál a naznačil abych vstala. 

***

Snídaní udělal Klaus a z toho samozřejmě nekoukalo nic dobrého. Jak moc byl včera opilej a kolik si toho pamatoval jsem netušila, ale musela jsem to zjistit. A to za každou cenu. Klaus připravil k snídani omelety se šunkou a sýrem a nezapomněl pochválit, co jsem měla na sobě. A jelikož jsem to byla já, musela jsem i tuhle klidnou ranní atmosféru pokazit.

,,No...", začala jsem.

Nebo lépe řečeno, přemýšlela jsem jak začít.

,,Kolik...si toho asi ze včerejška pamatuješ?", snažila jsem se ho nezaskočit hned po ránu.

,,No vlastně to jsem doufal, že mi řekneš ty. Však víš, co se stalo", blýskal po mně těma svýma krásnýma kukadlama.

,,Aha", dloubla jsem vidličkou do omelety a zjistila, že mě nejspíš přešla chuť.

,,Ale jestli o tom nechceš mluvit...pochopím to",  řekl pomaleji a já to ocenila kývnutím hlavy.

,,Až to dojíš, dáme se do práce. Vím o jedné knihovně, která by nám mohla pomoct v hledání", začal odnášet talíře.

Usmála jsem se, protože mě nenapadlo vůbec nic rozumného co říct. Klaus mi úsměv oplatil a vydal se do pokoje převlíknout.

***

Celou cestu jsem přemýšlela, jak si to s Klausem urovnat. Seděli jsme mlčky a já pozorovala krajinu, takže nehrozilo, že by kdokoliv z nás, začal mluvit. Klaus se choval podezřele uvolněně a zároveň odtažitě, takže kdyby mi řekl ať si vystoupím a že už nemá zájem se o mě starat, uvěřila bych mu to bez mrknutí oka. Jeli jsme asi hodinu a půl a těsně před cílem (zhruba 10 minut) Klaus promluvil.

,,Jsi nějaká smutná. Děje se něco?".

,,Ne neděje", pořád jsem se dívala z okna.

,,Víš Caroline...není to zrovna věc se kterou bych se chlubil, ale byl jsem už s tolika ženama a zkrátka...poznám když lžeš", řekl a já zpozornila.

,,Víš jen nevím co si mám myslet. Už jen to, že jsem tě potkala a ... najednou jsem zas začala trávit čas s tebou... sakra hrozně mě to zmátlo a po včerejšku ani nevím co si myslet. Prostě je toho na mě asi teď moc", pípala jsem a s každou slabikou ubývala na hlasitosti.

,,Řekni mi co se včera stalo a tvoje trápení skončí ano? Jestli ti něco vadí, nebo naopak ne, musíš mi to říkat, protože teď jsme v tom zkrátka spolu a nemůžeme si dělat zbytečně problémy navíc", řekl pomalu a chytl mě za ruku.

Nebo ji spíš jen jemně přitiskl na tu svou.

,,Nespali jsme spolu. Vlastně jsme se ani nepolíbili, jen jsme se hodně uvolnili. A potom si usnul a já něco po tobě", koukala jsem se na své nohy.

Klaus se celou dobu díval na silnici a nezměnil úhel pohledu ani teď. Na to už mi nic neodpověděl.