Princess

Twenty-one

Není to dobrý nápad. Ťukala jsem nervózně prsty do volantu a říkala si v hlavě. Není to vůbec dobrý nápad. Ale stejně jsem nastartovala, jako dnes asi už po čtvrté a řekla si, že konečně vyjedu. Bože, není to vůbec dobrý nápad.
Když jsem u Klause, kromě nějakých papírů bez podstatných informací nenašla nic, tak jsem se rozhodla (po důkladném zvážení) vydat za Klausem. Nejspíš to byla ta největší pitomost co mě mohla napadnout, ale byla jsem dost zoufalá. A ano, uvědomovala jsem si, že je to teprve druhý den bez Klause. Teda bez kohokoliv. Pevně jsem chytila volant a šlápla na plyn. New Orleans bylo od naší chatičky vzdálené asi dvě a půl hodiny a tak jsem si sama sobě dala takový slib, že jestli do 3 dnů nic nenajdu, pojedu do Mystic Falls (tenhle slib jsem si dala po promýšlení strategie, sezením v autě). A ačkoliv jsem nejdřív byla více než dost nejistá, nakonec jsem do New Orleans dorazila. Bylo to opravdu velké město, takže Klausova rada najdi můj dům teď ztrácela trochu smysl. Ale i tak měl Klaus v něčem pravdu a to v tom, že město bylo úchvatné. Všude hrála hudba, tancovalo se a turisté byli nepochybně nadšení. Taky bych být jimi, byla nadšená. Chvíli jsem si vychutnávala tuhle radostnou atmosféru a pak se vydala hledat Klausův dům. Říkala jsem si kde asi bude, jestli někde víc ve středu, nebo naopak více na kraji města. A ke všemu jsem neměla sebemenší tušení, jak jeho dům může vypadat a jak ho mám vůbec poznat. A i kdybych ho nějakým zázračným způsobem našla a věděla, že v něm Klaus žije tak co pak? To mám čekat na zázrak a mezitím pozorovat Klausův super život? A tak jsem s těmi nejvíc 'užitečnými' myšlenkami chodila po New Orleans a hledala cokoliv, co by mohlo být podobné mému cíli.

***

Stála jsem před nějakým domem a doufala, že je to on. Neodvážila jsem se jít ještě dovnitř, protože i když jsem byla mrtvá, nemohla jsem tam zkrátka ze slušnosti jen tak vtrhnout. Snažila jsem se zaslechnout nějaké hlasy, rozhovor, který by mi mou myšlenku potvrdil. A když už jsem se chtěla zase otočit, protože se neozívalo nic, něco nebo spíš někoho jsem zaslechla.

,,Vrátí se zhruba za týden, co si odpočinou. Elijah je s nimi. Pro jistotu", říkala Rebeca.

Je to on.

,,Dobře. Tam to pro ně bude bezpečnější", slyšela jsem Klausův hlas.

Musím mu dát nějak najevo, že tu jsem. Nějak mi přece pomoct musí a jestli ne on, tak jeho rodina, která ho zpět mezi živé dostala. Statečně jsem tedy vyrazila ke vchodu a otevřela.

,,Rebeco, běž zavřít dveře, pořád se otevírají!", zakřičel Klaus a já se trochu lekla.

,,Nejsem tvá služka Nicku. Zavři si je sám!", zakřičela na něj Rebeca zpět.

Rychle jsem prošla dveřmi a v tu chvíli jsem ho spatřila, jak jde ke dveřím. Zůstala jsem stát a možná si jen na zlomek sekundy myslela, že si mě všimne. Samozřejmě nic. Zavřel dveře a šel se vrátit odkud přišel. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem se rozhodla projít barák. Byl velký a opravdu prostorný a místností, které by mi mohly pomoci k mému návratu mezi živé, bylo mnoho. Nejdříve jsem vešla do veliké knihovny. Bylo tu toho mnoho, různé romány, encyklopedie a hlavně staré knihy, které jsem v životě neviděla. Našla jsem i jeden velký grimoár, ale bohužel jsem ničemu z toho nerozuměla. Tudy cesta asi nepovede. Ačkoliv mi grimoár jako takový asi k ničemu nebyl, stejně jsem ho vzala s sebou a šla se podívat do další místnosti. Bylo tu hodně předmětů, různé mísy, kotlíky a lahvičky s nějakými tekutinami. Bylo tu také ale hodně rostlin, pergamenů, knih a malých nenápadných sošek. Místnost byla celkem čistá, na nějakých knihách malá vrsta prachu a jinak byla celkem tmavá, nebylo tu toho moc vidět. Jelikož jsem nevěděla co tady hledat, tak jsem radši jen nakoukla a rozhodla se nechat tuto místnost na později. Odešla jsem proto hned do vedlejšího pokoje a grimoár položila na stůl. I když to byla docela nevinně vypadající knížka, byla sakra těžká, tak jsem ji tam nechala a začala grimoárem listovat. Kouzla tu byla napsaná v jiném jazyce a jediné co bylo k přečtení a já tomu rozuměla, byly poznámky čarodějek a pak jakási strana, na které byl snad psán deník jedné z nich. Bohužel konkrétně o tom, jak vyvolávat mrtvé tu nebylo nic. Jasně, proč bych to měla mít lehčí. Pak jsem, ale našla jednu věc, nad kterou jsem se pozastavila. Byl tam nakreslený znak, nejspíše černým inkoustem a zdálo se mi, jako kdyby se pohyboval. Mihotal se. Grimoár jsem znovu zavřela a rozhodla se porozhlédnout tady. Byla tu velká dvojitá postel a vedle ní plátno, na kterém nebylo kromě pár tahů nic. Byla tu i skříň, ve které bylo celkem jasné co je, malá knihovna a dveře od nějaké místnosti, které byly zavřené. Došlo mi to. Jsem v jeho pokoji. Chtěla jsem rychle odejít a jak jsem si rychle brala grimoár, tak jsem omylem schodila vázu. Ta se samozřejmě rozlítla po podlaze jako nic a doprovázel jí hlasitý zvuk rány. No skvěle.

,,Tak a už dost Rebeco! Nemáš se mi co hrabat ve věcech!", zakřičel Klaus a já slyšela jak moc blízko je.

Chtěla jsem odejít, nebo spíš utéct, ale Klaus mi stál najednou v cestě. Neviděl mě a ani nemohl, ale i tak jsem se nedokázala pohnout. Nechtěla jsem, aby poznal že tam jsem.

,,Rebeco?", zeptal se znovu Klaus a začal se rozhlížet po pokoji.

To byla má chvíle. Už jsem byla na nohách i s grimoárem, když najednou Klaus zašeptal moje jméno. Upustila jsem grimoár a jak dopadl na zem, Klaus si ho okamžitě všiml.

,,Caroline prosím...jestli mě slyšíš, pomůžu ti. Jen mi musíš dát nějaké znamení, že tu jsi".

Dívala jsem se na něj a nevěděla co dělat. Možná to nebylo to správné rozhodnutí, aby mě zachránil Klaus. Konec konců vždyť by mi to zas a zase předhazoval a o to jsem nestála.

,,Vím, že o mou pomoc nestojíš, ale nech mě to udělat. Jen...malé znamení. Caroline prosím".

A tak jsem to udělala. Možná to byla ta největší chyba co jsem kdy udělala, ale na to už bylo pozdě.

,,Děkuju...", řekl potichu Klaus.

,,Rebeco...Rebeco!!", začel křičet Klaus a odběhl někam pryč.

A tak jsem odešla pryč z toho domu a přísahala si, že se tam už nikdy nevrátím. Jediné co tam po mně zbylo byla na plátně napsaná slova I am here.

Tak jsem konečně dopsala jednu z pro mě nejnudnějších kapitol a snad to teď už bude lepší a rychlejší (: děkuju všem co tuhle povídku stále čtete, moc to pro mě znamená a snad vás další kapitoly překvapí a budou se líbit ^^

SimloysXXX