Princess

Twenty - two

Pršelo. Seděla jsem na okně a držela v ruce horký hrnek s kávou. Možná se mi trochu třepaly ruce, ale cítila jsem všechno. Nejspíš to tak mělo být a byla jsem za to více než vděčná.

O 5 hodin dříve

Odcházela jsem od Klausova domu se ztrátou veškeré naděje. To co jsem napsala na tabuli jsem považovala za poděkování toho, že tu pro mě předtím byl a tím jsem to tak nějak uzavřela. Dobře, v podstatě to bylo naprosto k ničemu a stejně se díky tomu nápisu nic nezmění, ale i tak jsem si tím trochu zlepšila náladu. Nevěděla jsem co dělat. Nejradši bych teď do něčeho kopla, protože největší naděje jsem směřovala právě k tomu domu. Grimoáry jsem nechala na stolech, protože mi nebyly nijak nápomocné. Zkrátka a jednoduše jsem ani pomalu nevěděla co se tam píše, natož něco z toho udělat. Byla sem naštvaná. Takhle mi utekla šance na to být zase živá. Tohle se vážně mohlo stát jen mně.

,,Caroline? Vím, že mě slyšíš, otoč se!", zakřičel za mnou ženský hlas.

Nejdřív jsem si myslela, že jsem se zbláznila a nevěřícně se otočila. Stála tam mladá blondýna s kratšími vlasy a mávala mi. Koukala jsem na ni jako na halucinaci a proto jsem ji nevěnovala nijak velkou pozornost.

,,Caroline jsem sestra Klause. Jmenuji se Frea a dlouho jsem s nimi nebyla. Dokážu ti pomoct, jen musíš jít se mnou", natáhla ruku, nadzvedla jedno obočí a čekala jestli půjdu.

Šla jsem. Nejvíce mě překvapilo, když jsem se jí dotkla a cítila ji. Skoro jsem škubla zpátky, ale neudělala to. Frea  (alespoň myslím, že tak říkala své jméno) mě táhla zpět do domu, kam jsem už nikdy neměla jít. Skvěle. Prošly jsme dveřmi a čekala jsem co se bude dít.

,,Počkej tady. Během hodiny tě dokážu přivést zpět. Tedy alespoň doufám", podívala se na mě vážněji než předtím a odešla.

Čekala jsem uvnitř, nejspíše obývacího pokoje a prohlížela si, co tady všechno mají. Knihy, vázy, nějaké sochy, Klausovi plátna. Bylo to celkem staře zařízené, ale celkem se mi to líbilo. Frea přišla zpět s nějakou knihou a byla to nejspíš ta samá, kterou jsem našla já.

,,V té knize jsem našla kouzlo, které tě dokáže přivést zpět. Pokud nevyjde tohle, nevyjde už nic. Musíš vydržet cokoliv se bude dít, rozumíš?", podívala se na mě tázavě.

,,Cokoliv se bude dít? Počkej co to znamená... Já nevím jestli to dokážu, nejsem ani vyspaná a třeba to nedokážu nebo...", Frea mi chytla dlaně a podívala se na mě.

,,Takhle tě dokážu přivést zpět. Těch dalších šancí moc není Caroline. Tak ber dokuď můžeš", podívala se mi vážně do očí a já kývla nejistě na souhlas.

Knihu, kterou nechala na zemi položila na stůl, který byl blízko nás a začala si v ní něco číst. Hned na to, kolem nás, obkreslila křídou kruh a poté jej ještě posypala nějakým práškem. Pak se řízla do dlaně a kapky, které stékaly po noži, rozkapávala po onom kruhu.

,,Teď tvoje", vzala jemně moji ruku, do které mě také řízla a s krví udělala to samé.

Pak si stoupla ke mně, tedy do kruhu a chytly jsme se dlaněmi, jak mi přikázala. Začala něco odříkávat a krev kolem nás, se začala vařit a bublat. Nejdříve to se mnou nedělalo nic, ale poté mě začala bolet hrozně hlava a začala jsem padat a křičet. Bolest byla jako kdyby mi do spánku bodalo tisíce žhavých jehliček.

,,Vydrž", slyšela jsem sýpat Freyu, která mě pořád držela a nehodlala mě pustit.

Tekla jí krev z nosu a sotva popadala dech, ale stále pokračovala. Začala jsem cítit, jak mi teče krev nejdříve z nosu, poté z uší a nakonec i z očí. Nechápala jsem to, jak to bylo možné, ale přestávala jsem vnímat, cítila jsem jak pomalu odlévám.

,,Caroline...musíme vydržet. Prosím...", skoro jako by mě naléhavě prosila.

Snažila jsem se stát na nohou, ale před očima se mi dělalo stále černo a nebyla jsem schopna říct, jak dlouho mi tento stav vydrží. Začala jsem lapat po dechu a skoro se dusit, když najednou Frea přestala a obě jsme dopadly, celé od krve a naprosto zničené na zem.

***

Probudila jsem se v posteli a protáhla se, jako jsem to dělala v podstatě pokaždé. Prospala jsem se opravdu skvěle a cítila se plná energie. Ovšem do doby, než mi došlo kde to jsem. Rychle jsem se v posteli narovnala a rozhlédla se po pokoji. Najednou jsem ho uviděla. Opíral se o futra dveří a usmíval se na mě. Ovšem ne tím jeho ironickým úsměvem, který už nejspíš nebyl výjimkou, ale tím hezkým, vřelým a hlavně starostlivým.

,,Ahoj", podíval se a popošel ke mně.

,,Proč...jsem tady...neměla bych tu být...", chtěla jsem vstát, ale jakmile jsem to udělala tak jsem zase viděla tmu a jen tmu.

Klaus mě naštěstí (pokud se tomu dá tak říkat) chytil a položil zpátky do postele.

,,Ty teď nepůjdeš nikam. Lež. Zítra ti všechno řeknu, teď se ještě prospi. Kdyby něco, máš tady na okně kafe a krev", přikryl mě a odešel pryč.

Chtěla jsem namítat jako vždycky, ale neměla jsem sílu a navíc jsem byla opravdu vyčerpaná. Zavřela jsem oči a znovu usnula.