Princess

One

Stála jsem na vlastním pohřbě. Bylo to divné sledovat jak všichni brečí nebo stojí bez známky pohybu a hrůzou v očích. Bylo mi všelijak. Pocity se mi, ale sjednotily jen do jízlivé bolesti, která mi připomínala, že už tu nikdy pro nikoho nebudu. Pro nikoho z nich. Všechny jsem změřila pohledem a u každého se na chvíli zastavila. Elena se držela za ruku jak s Damonem tak se Stefanem. Nikdy se mezi nima nedokázala rozhodnout a nikdy se asi ani nerozhodne. Nikdo jí to, ale za zlé nemá. Ani já ne. Elenin výraz byl zničený už z dálky. Slzy se jí kutálely po obličeji v nekonečném proudu a všimla jsem si jak ji Damon stiskl ruku aby ji uklidnil. Jeho výraz byl celkem poklidný, ale bylo v něm jisté znepokojení. Stefanův výraz zato neprozrazoval nic. Byl v tváři ještě bledější než obvykle a díval se jen na můj náhrobní kámen. Bonnie byla schovaná u Jeremyho v náručí a bylo slyšet jen tiché vzlykání. Matt stál opodál a díval se do země. Bylo vidět, že mu to nedělá vůbec dobře. Tylera to vzalo tak, že ani nedorazil. Nemám mu to za zlé vím jak jsme na tom my 2 teď byli. Moc dobře a tohle situaci vůbec nepomohlo. Sledovala jsem svůj funus se vší parádou a někdy si i povzdychla. Kdyby tak jen věděli, že jsem nenašla klid.

,,Máš moc krásný pohřeb lásko".

Trhlo to se mnou, že sem div nevyskočila. Tohle není možné... ne ne ne.

,,Škoda, že musí být tvůj. Chtěl jsem ti toho ještě tolik ukázat", ucítila jsem za sebou jeho dech.

,,Tohle...není možné", naštvaně jsem mu odsekla a ani se neobtěžovala otáčet.

,,Kdyby nebylo nebyl bych tu. Ale určitě najdeme způsob jak být zase živí. Alespoň kvůli tobě se o to pokusím", usmál se a cítila jsem jak blízko má rty u mého ucha.

,,Co tu děláš Klausi?", byla jsem pořád naštvaná.

,,Co myslíš. Ačkoliv to není vidět truchlím. Ale odpusť to, že tě vidím mi opravdu zvedlo náladu", cítila jsem jeho ruku na mé.

Trhla jsem jí a zhnuseně se na něj podívala. Jak to, že ho vůbec cítím??!

,,Proč ostatní nic nedělají. To tě tu jako nechají?", zamrkala jsem.

,,Jak bych ti to řekl. Oni mě nemůžou vidět", řekl a podíval se někam do dálky.

,,Panebože...ty jsi...".

,,Ano. Ale neboj ostatní neumřou. Nemusíš se ptát jak jen mi věř".

,,Mrzí mě to", řekla jsem upřímně a podívala se na něj.

On se mi podíval do očí a byl v nich jaký si úžas který jsem nedokázala popsat. Kývnul.

,,Bude to dlouhá věčnost lásko. Ale bude stát za to".