Deník na trip, trip na deník

30. Den - LAX

Ráno jsem se snažila nevzbudit Jasona, který včera usnul na gauči a zůstal tak, jak byl.
K snídani jsem si naposledy dala šíleně barevný lupínky, který neobsahují hodně cukru, je to jenom cukr. Chvíli jsem ležela na gauči na balkoně s Dakotou a užívala si sousedství kolem mě. Poté se vzbudili všichni v domě a sedli jsme si k televizi k našemu seriálu. Za půl hodiny by tu pro mě měl být transfer a Fathia mi peče na cestu quiche. všechno mi zabalila do krabičky jako pro prvňáčka, všem dala vřelé objetí, nazula jsem botky s dírou na palci, oblékla nejošklivější mikinu na světě a šlo se. Vypadám jak bezďák a na zádech mám napuclej batoh, který nosím do školy (chtělo by to už nový, stejně jako boty ups). Řidič nemluví moc anglicky téda. Zapadla jsem dozadu do auta, vyzvedli jsme šest dalších lidí (všichni Italové) a vyrazili směr LA.
   !Varování: *Tohle úplně není pro slabší povahy, tak to kdyžtak nečti*
Tohle není dobrý, tohle opravdu není dobrý. Dostala jsem krámy, ale tohle nejsou krámy. Moje tělo si asi vyrobylo teroristické vajíčka, které mě zevnitř pomalu zabíjí. To ne jenom že bolí, já necítím nic jiného než bolest. Je mi opravdu hodně špatně. Pustila jsem na sebe všechny klimatizace auta, ale pořád nemám kyslík. Volala jsem na řidiče, že opravdu potřebuju zastavit, ale on telefonuje. Nějaká Italka na něj Klepka, že na něj mluvím, ale on se jen podíval do zpětného zrcátka a nic. Očividně mi prostě nerozuměl. Dobře, to zvládnu.
  Nezvládla, dvakrát jsem si nablila do pusy a dvakrát to spolka, protože prostě nemám igelitku. Italky kolem mě začali panikařit a lovit svoje igelitky. Jak už to tak bývá, tak z blitek co spolkneš se ti chce zvracet ještě víc. Holka vedle mě mi držela čelo, jiná lovila vodu, jiná zase kapesníky, týpek si vesele jel po dálnici. Bála jsem se zvracet, protože mě tak bolí podbříšek, že když žaludek zabere, že bude zvracet, zmáčkne všechno co tam v tom břichu mám a já se cítím jak s kudlou v těle. Celá jsem se orosila, jsem zpocená jak hříšnice v kostele a cítím, jak pomalu protékám.
Po deseti minutách mi zastavil na benzínce. Musel kvůli mě vystoupit celý lidský obsah auta a já se doplazila na záchod. Tohle asi popisovat nemusím, ale chápeš ne. Bylo mi na omdlení, takže jsem nemohla u toho záchodu stát nebo klečet. Seděla jsem na záchodě a zvracela jsem do koše vedle. Chudák uklízečka.
Týpek si v klídku kupoval Sprite a tyčinku. Ukázal na mě palec nahoru, jako jestli jsem v pořádku. Kámo fakt nejsem v pořádku, kdyby jsi se tu angličtinu trochu učil, tak mi zastavíš už před půl hodinou a lidi z auta mě nemají za protrhlej hydrant. Koupila jsem si tam nejdražší vodu na světě a týpek mi ukázal z překladače větu, ať si sednu dopředu. Okay boomer, ty my nedokážeš říct ani tohle. Tak to jsem v hajzlu. S otevřeným okénkem jsme jeli v koloně do LAX a já cítím, že to se mnou asi za chvíli sekne.
   Tak teď vážně nevím, kde jsem. Vyhodil nás u random terminálu a když nám podával věci, uviděla jsem tu nádheru, co mi Fathia s sebou připravila. "Kámo, nech si to. Je to opravdu dobrý, ale já to nechci." Týpek se na mě usmál, vzal si můj oběd, nasedl do auta a byl pryč.
Jsem ve špatným terminálu, ale byli tu nejblíž záchody. Dala jsem se trochu do pořádku a zamířila k obrazovce. Dobře dobře, kde je můj let? Písmenka se mi slušně točí. Přišla jsem za jednou letuškou, jestli neví zdali tu je lékárna. Neví. Další mi vysvětlovala, kde by se dalo sehnat, co potřebuju, ale v půlce její věty jsem to otočila na záchody. To bylo těsný, málem jsem jí to hodila do výstřihu.
Opírám se dlaněmi o prkýnko a přemýšlím, jestli to vůbec mám šanci zvládnout?
Všechny židle, sedačky i parapety jsou obsazený, ale já si vážně musím sednout. Plácla jsem s sebou na zem, ale je tak studená že cítím, jak mi prochladávají ledviny (trocha moudra od matek). Tak jo, sedět tu teda nemůžu. Chodím tu jak smrt a už jsem oslovila třetí paní, jestli mi nepomůže. Chodící zoufalost.
    To je divný, už by tu měl být můj let dávno napsaný, nebo aspoň to, že má zpoždění protože.. JSEM VE ŠPATNÝ HALE! Vyběhla jsem odtamtud, jako kdyby hořelo. Tak jo tak jo, hala A, kde je? Jasně, že na druhý straně! Potřebuju se dostat do Mnichova, krucinál. Letem světem jsem se dostala k informačním tabulím ve správné hale, pro tentokrát. Můj terminál je už dávno otevřený, ale kde je? Oslovil mě miloučký pán, s čím potřebuju pomoct? Nebyla jsem schopná říct, kam potřebuju. Vlastně vůbec nic, jsem zmatená jak včela. Usmál se, podíval se mi na letenky, který svírám zuby nehty a ukázal mi, kam jít na odbavení.
Fronta žádná, paráda. Připotácím se tam a podávám paní letenky. Na něco se mě ptala, ale nedokážu dekódovat co říká, jsem fakt mimo.
"Honey, are you okay?" Nadechla jsem se, ale nevydala jsem ani hlásku. Pomalu mi stéká po tváři jedna slza za druhou a já tam jenom stojím a nedokážu zabránit úplnému sesypání. Dala mi chvíli na to, abych se sebrala a dělá si o mě starosti. Já do toho letadla nastoupit musím, takže..
Úžasná slečna, vyměnila mi sedadlo, abych seděla v uličce, nebo aspoň jsem to tak pochopila. Šla jsem doleva, prej jdu špatně, tak doprava, to je zase špatně, tak zase doleva.. pustými uličkami bez lidí jsem se dostala na místo. Páni, je mi fakt zle. Psala jsem mamince, protože na koho jiného se obrátit, že. Koupit si coca-colu! Dobrý nápad! Šla jsem do nedalekého krámku od mého terminálu a nestačím se divit, jak moc je můj život jeden velký vtip. Vzala jsem si tam jednu malou kolu a stoupla jsem si do fronty u pokladen, vyndávám peněženku a rozsypou se mi po podlaze tampony. Hm, tak se sehnu, shit budu zvracet. Kleknu si na všechny čtyři a potupně honím po zemi špunty. Prosím nekoukejte se na mě!
Sedím na lavičce v ruce držím flašku a páchnu. Skvělý koncept. Po nějaké chvíli se začali naloďovat. Jupí! Nejdřív jde první třída, takže si chvíli počkám no. Mají tady na kontrolu takové skenry. Vloží se do nich pas, kamera ti sejme obličej, brána se rozsvítí zeleně a otevřou se dveře. Teda všem to takhle proběhlo, ale pak přišla řada na mě a píplo to červeně. To si snad už děláte srandu, co jsem zase provedla! Poslali mě na kontrolu někam bokem i s pár lidmi, kterým se stalo totéž. Ty pak pustili dál, že je vše v pořádku, ale na mě zavolali security. Nádech a výdech, horší už to přece nebude. Nebo aspoň doufám! Zadávali si mě do nějaké databáze a radili se, proč mě to nechce pustit. TA PRVNÍ LETUŠKA! Ta paní, co mě přesazovala blíž k uličce tam zadala, že mě nesmí pustit dovnitř, pokud se mě nezeptají, jestli se už cítím dobře na let. Zamáčkla jsem slzy a vykouzlila nejfalešnější úsměv co znám, co jsem měla dělat, musím se dostat co nejdříve domů!
Páni, dvoupatrové letadlo, telka a místo v uličce, najs.
Ok už to nedávám, jsem tu už pět hodin, telka se mi zasekla hned po odlepení ze země a sedím vedle páru asi na líbánkách nebo nevím, zezadu do mě někdo furt kope a přede mnou je gay pár, který se nedokáže dohodnout jestli si lehnout nebo sedět. To ale pro mě znamená buď nohy v uličce nebo pohodlně sedět, TAK UŽ SE ROZHODNI.
Jsem v Mnichově a mám tak hodinku na přestup. Nic se mi nechce, je mi pořád zle, ale jsem tak blízko k zakončení mise Amerika.
Taková kůlnička na dříví to letadlo Mnichov-Praha. Let trval tak půl hodinky, na chvíli jsem zavřela oči a už jsem doma! Chce se mi políbit zem! Je mi už lépe a čeká na mě doma svíčková!
Tak já se loučím!
A