Deník na trip, trip na deník

22. Den - Grande Canyon

   Připadám si jako zombie. Jsem fakt unavená, ale jede se na Canyon! Autobus odjíždí v 5:40, vstávání po včerejšku mám za pět. Holky mají na všechno kopu času, kdyby alespoň trochu pohli zadkem. Jako žehlit si vlasy do autobusu fakt nemusíte. Dělají si ze mě asi dobrý den, protože 5:38 si objednávají ještě kafe ve Starbucks? To fakt? Přišli jsme k autobusu asi o 10 minut později, což prostě nemám ráda chodit pozdě. Autobus byl plný. Takový ten normální autobus 21. století s klimatizací a tak. Takže jsme čekali na další a ta věc vypadala jako bílý školní autobus pro cirkusáky. Co o vzhled tak nešlo jako o to, že neměl klimatizaci? Pro zhruba 40 lidí? V nejteplejším místě Ameriky? Cesta trvá pět hodin tam a pět zpět? Dobře, beru to jako cestu o přežití, protože opět sedím vedle spolubydlící, která si dřív pořád stěžovala, jak ji je zima a jak miluje sluníčko. Celou cestu si větrá triko, jakože ooo bože svítí na mě v létě slunce, umírám. Sedla sis k oknu, co čekáš. Nabídla jsem ji, že se s ní můžu vyměnit, kdyby jí bylo zle, ale všechno je prej dobrý. No tak už sklapni! Kdyby jste mě poslouchali, že jdeme pozdě, mohli jsme být v prvním autobusu.
   Je tu opravdu hrozný vzduch, měli jsme pauzu v McDonald's, ale v tom vedru tyhle s prominutím sračky, jíst nechceš. Oni samozřejmě taky ne, takže koukali na to, jak jim svačinu z domova.
Táto, drž mě! Z prvního autobusu vyšli holky v mikině? Jako real? Jim je v tom autobusu zima, no to je snad vtip. Ode dneška je italština mým nejvíc nesnášeným jazykem pod sluncem. Něco mezi sebou žvatlali a pak se zvedli, že půjdou za vedoucí zájezdu, ať si s nima někdo vymění místa z prvního autobusu. Hodila jsem na ně "no to nemyslíte snad vážně" výraz, že jako tohle je asi těžko možné. Ony se divili proč? Jak do dubu. Překvapivě jim řekla že to nejde, ale že se snaží na cestu zpátky sehnat nový autobus s klimatizací. Za pár minut jsme měli zase vyrážet, tak jsme šli k autobusu do toho vedra. Kouknu na autobus, autobus stojí vesele na slunci, zavřenej a autobusačka v mekáči papá Burger. Jako nechci nic říkat, ale ta pauza byla pro to, aby se vzduch vevnitř zlepšil. Když necháš zavřenej bus na sluníčku, tak to bude ještě horší. Za pár minut busačka přišla, otevřela nám, nějaká typka šla dovnitř, šlápla na první schod a zase se otočila ven. Stáli jsme tam tak na parkovišti a asi čekali na zázrak nebo já fakt nevím. Pak přišla šéfka, že má u sebe pár lahví vody, kdyby nám bylo vedro.
To je snad vtip, mě osobně je jedno jak se tam dostanu, hlavně že to uvidím! Ale snášet ty rozmazlence kolem mě, je snad horší než největší Sahara. Kdyby alespoň pro ně bylo těch 100$ za cestu hodně jako pro mě, ale pro ně to ne jenom že není drahý, pro ně je to levný.
   Po pěti hodinách jsme tu! Ano, ano, anooo! Máme na to dvě hodiny, tak jsem už nastartovaná u busu čekajíce na holky. Holky lážo plážo žádný spěch. Nejraději bych šla bez nich, ale nesmím se tu ztratit sama a signál tu prostě nemáš. Proč jsou tak otrávený, Ježíš Maria. Ten výhled, taková nádhera. Přála bych si tady vidět západ slunce. Je to obrovský, úžasný a nechci odtud pryč. Chvíli jsem se kochala u zábradlí, ale pak si všimnu a pár skal vedle je volný přístup na vlastní nebezpečí. Jdu! Teda nejdřív se zeptám holek, jestli nechceme (jako my všichni, sleduješ) jít na tu skálu. Tak ony že teda jo. Po cestě tam jsme potkali veverku, roztomilý. V autobuse nás varovali, že koušou a dost silně, ať je v žádném případě nekrmíme a nehladíme. Obešli jsme veverku a šlo se dál. Lézt po skalách ve Vanskách je o život. Klouže to a kameny jsou horký, pod tebou nic. Došli jsme až k takovému výklenku, kde není zábradlí a docela málo lidí se tu fotí, protože se bojí. Nedivím se, dostala jsem závrať jen jsem koukla dolů. Děláme fotky, holky rozumíš a najednou křik. Nepopsatelně se vyděsím, protože spadneš dolů a je konec. Nějaká holka se jiný holce začala hrozně moc omlouvat, opatrně jdu blíž a zeptám se co se stalo. Pěkně prosím tahle skála nad propastí smrti, má jako každá jiná skála praskliny a škvíry a borka si položila vedle takový větší hlubší škvíry mobil. Tady není zrovna místa jak na staďáku, takže když jedna holka přelézala větší kámen, kopla do mobilu a byl dole. No a teď to přijde. Ta hluboká škvíra má po straně té skály takový menší přístupové škvíry, chápeš. Jenomže postranách skály je tak půl metru max prostoru, pak už nic není. To je přesně ten důvod, proč všichni chodí jakoby vrchem a ne po stranách, takže si za ten mobil můžeš tak trochu sama. Avšak, ta borka měla možná tak metr dvacet a všichni lidi jen koukali jak je prostě v háji, co si budem. Tak říkám, že ji pomůžu jestli chce. Ona že jako děkuje, ale že to nemá cenu, že je to hluboko a prostě že je po něm. No, tak se dívej. Divně jsem si dřepla na stranu (kdyby mě alespoň někdo držel, lidi jsou tupý) a začala jsem to lovit rukou. Okay holka měla pravdu, nedá se to. Ten mobil byl přesně zaseklý tak, aby se nepropadl ještě hlouběji. Mezi mojí rukou a mobilem byla díra a z tý už není cesty zpět, to jsem zjistila až po tom, co jsem ten mobil k tý díře ještě víc přiblížila. Prostě ti je blbý říct, že teda ať si to vytáhne ona, že se bojíš, když jsi ji řekla že je to v pohodě, ať nepanikaří, že to vytáhneš jak nic. Ve skutečnosti jsem asi byla víc podělaná než ona, páč to byl ten supr čupr iPhone za dvacet. Chvíli přemýšlíš, co teda jako dělat. Kdybych to pošťouchla ke mě blíž třeba klacíčkem, no tak to propadne tou dírou a místo tam je jen na jednu ruku a to dost stěží. Bože lidi, pls buďte příště inteligentní. Vylezla jsem zpět nahoru, rozhlížela jsem se co tak bych mohla a vidím, že se kolem mě shromáždil zvědavý dav lidí, kolik jí teda budu dlužit nebo já nevím.
"Dej mi jednu tvojí sandálu." Holka na mě koukala divně, ale okamžitě mi podala svojí turistickou super smrdící botu. Opatrně jsem vlezla zpět dolů, namáčkla jsem se na tu skálu tak silně, že jsem si prořízla čelo (jsem zjistila až pak), botou jsem ucpala díru a děkovala jsem bohům, že jsem si ještě neostříhala nehty a že ta borka má obal na mobil. Zasekla jsem nehtem ukazováčku za obal a vytáhla. Borka koukala, že jsem to dala (já taky), dav mi zatleskat a šlo se dál. Měli jsme tak půl hoďky čas, tak jsme šli pro jídlo. Nejdražší banán v mém životě, ale lidi se vyloženě prali o Sandwiche.
   Plouží se jak smrad, proč nepoužívají svaly na nohou k pohybu v před? Kazí mi výlet. Tentokrát jsme jenom tři, protože nejmladší Italka si koupila let vrtulníkem nad Canyonem. To asi když nevíte co s penězi.
Došli jsme k autobusu a hele, máme nový. Tam nám ovšem oznámili, že máme ještě hodinu času, že se to posouvá. To zní skvěle, škoda, že se máme držet pohromadě a ty trubky si sedli na lavičku za stromy. Jako to vás ten výhled omrzel nebo co? Já to prostě nechápu, nechala jsem si u nich věci a šla jsem se kochat.
Už asi na klasiku, slyším křik. Tentokrát vím, že je to od italek, tak nespěchám. Pěkně prosím, utíkali před veverkama.
Přiznávám, ty veverky jsou fakt nebezpečný, ale moje chyba si vyndat sušenku s arašídy.
   Cesta zpátky byla stejně na nic, jako cesta sem, jenom s klimatizací. Dorazili jsme kolem deváté večer. Ta holka co s náma nebyla, tak spala? Jakoby v Las Vegas, večer a spát? Ještě byla naštvaná, že jsme ji vzbudili, ale večerka pro děti do 13 let je do 22:00, promiň. Dali jsme si sprchu, holky se zmalovali a šli jsme ven ulovit večeři.
   Tohle město je večer asi krásné, ale já v tom nevidím hezký blikající světla, vidím v tom několik set wattů energie. Nevidím v tom nádheru velkých budov, vidím několik set tun betonu, který pokrývá povrch země. Nevidím v tom krásu fontán, ačkoliv fontány miluju, ale několik set Hektalitrů vody, která sem musela putovat stovky kilometrů pouští, neboť tady není žádný zdroj vody.
O lidech snad ani nemá cenu mluvit, protože oni nejsou originální, jsou divný a úchylný. Jak tohle někdo může podporovat. To co tu vidím, že lidi dělají, ve mě budí strach a hrůzu nad lidskou rasou, nežli zábavu.
   Večeřeli jsme na střeše s výhledem na novou část města s živou hudbou. Mexický jídlo, za co. Zajímalo by mě, jak moc pálí jídlo, které u sebe mělo nakreslenou chilli papričku, protože já ji tam neměla a samovolně se mi spustili slzy, jak moc to pálelo. Po večeři jsme šli kousek pěšky k Italské části, tak se tam začali rozplývat, jaká je to nádhera. Přiznávám, že to bylo nápadité, ale lidi co tam stáli frontu na club, fuj.
   Doufám, že nejsem jediná, kdo se bojí sedat do cizích aut jako je Uber. Máme namířeno do staré části Las Vegas, kde je hodně světel a tak. Pěšky by to trvalo hodinu a půl, ale jsme tři, tak se alespoň šáhnem.
Ó. Můj. Bože. Prosím že jsem se praštila hlavou o futrál a jsem bez vědomí. To je strašný, opravdu se tu moc bojím. Tohle je šílený, děsivý a je to všechno v nadlidské chápání. Po ulicích chodí holky ve spodním prádle a na hlavě mají peří, nebo policajtky, nebo prostě jenom šlapou. To je tu normální, to neřešíš, ale tady? Právě jsem míjela jeptišku, co měla vystřižený kus hábitu na prsa, který ji vysely až někde u kolen a s páskou přes bradavky. Když ji někdo zaplatí, aby se s ní mohl vyfotit, tak s tím ještě zatřese. Pak jsou tu chlapy v tangách, kovbojové, anime holky na půl žerdi, hororový postavy, něco co fakt netuším co sakra je!? Všechno prakticky nahý. Chybí mi čerstvý vzduch. Jsem zhulená pasivním kouřením, neslyším na levý ucho z toho kraválu od čehosi, co si říká kapela a řval na mě něco polonahý černoch, děda s piercingem ve tváři. Já viděla jeho zuby, i když měl zavřenou pusu. Dokonce už i ta nová holka mi říkala, že se jí to tu nelíbí a chce pryč, ale Eleonora ne. Dělá se to, co chce ona a ona chce sledovat bandu pouličních tanečníků. To mám normálně ráda, ale jeden z nich si vyhodil obě ramena naráz a druhý dělal, jakože jede mašinka.
*Pauza na zvracení*
   Když jsme prošli celou ulicí, chtěli jsme si zavolat Uber. Potkali nás ovšem další lidi z EF, jestli nechceme někam jít zakalit. Kámo, je půl druhý ráno, já se tu fakt bojím. Už je čas, kdy jsou všichni nakalený a neví která bije. Takže reset, celá ta velká parta jela někam pařit, nevím kam, když 21 nebylo, ale ok. Uber si beru na hotel sama? Brečim, 23$ ani nemrkneš.
   Ztratila jsem se v hotelovým Cassinu, jak? Dvanácté patro, pokoj úplně vzadu, jdu si jak pán a přede dveřmi je kelímek. Jen tak. Chvíli jsem si myslela, že jsem špatně, ale chill. Vyčistila jsem si zuby a skočila šipku do postele.
Ta holka chrápe.

*poznámka*
Tady má vystoupení Criss Angel! On furt žije?! Jako mala jsem se na to dívala furt, love.