Třetí den - First time in SB

28 0 0
                                    

Jsem fakt zmatená. Budík jsem měla na 7:00, protože mi začíná hodina v 8:30. Tak vstanu, nikde nikdo. Jdu do koupelny, šlápnu na kočku, uskočím, šlápnu na druhou kočku, umeju si ksicht a tak. Jdu do kuchyně a kouknu na mikrovonkový hodiny 4:23, kouknu na troubový hodinky 4:23. Jdu si rozsvítit, jestli to není náhodou nějaký vtípek jejich souseda Kanady. No, a šlápnu na kočku. V pokoji na mobilu jsem dala GPS určování a hodilo mě to o hodinu dozadu. Vyjdu z pokoje, protože cítím z kuchyně kafe a zeptám se šéfa, kolik je hodin. Takže 5 hodin ráno. Díky Dobrou.
Ráno bylo jako normální rána kdekoliv. Furt obsazená koupelna, rozcuchaný vlasy, zprávy na abc o pohromách, barevný lupínky a káva. Já nevím, jestli se zcvrkávám, ale všechno je tu obrovský. Jako 2l šampóny, džus, mlíka, med, nejmenší plato vajec zhruba po stovce, prostě cože? Dneska nás veze do školy šéfová. Nebydlím přesně v Santa Barbaře, bydlím ve městě hned vedle.
Škola má dvě budovy blízko sebe. Dneska přibylo 300 nových studentů a já vychytala skupinu, kde byli samý rejžožrouti. Nejsem rasista, ale mezi sebou mluví jenom japonsky a to nedávám. Nic moc pokec.
Zapomněla jsem si passport a chtěla jsem si koupit zdejší SIM kartu, kvůli internetu a volání, chápeš. Příjdu k týpkovi, týpek po mě chce mobil, podám mu mobil, čumí jak vyvoranej. No zkrátim to. Nikdy můj mobil před tím neviděl ( kdo taky jo, Homtom? Wtf bro) a absolutně nevěděl. Takže SIMku nemám a tak to začalo. Po registraci všech studentů, jsme vyrazili do města ukázat si kam na jídlo a kam na nákupy, studovny, pošta a tak. Vyšplhali jsme na nějakou nádhernou rozhlednu, dali si trapní IG fotky a pak byl prostě konec. Uprostřed města. A co teď? Zkusili jsme zavolat naší šéfoví, ale nefungovalo to, protože nemáme zdejší SIMky. Chtěli jsme alespoň googlemaps, ať víme kde jsme. Žádná SIMka, žádný data, žádný mapy. Zamotali jsme se v tom, kde se nacházíme, takže jsme nemohli ani najít naší školu. Po nějaký době jsme narazili na autobusovou zastávku. Týjo třeba by jsme mohli k nám dojet busem hm? Supr nápad, jenom škoda, že nevíme název zastávky, cestu, číslo busu, nic.
Koupili jsme si měsíční jízdenku na autobus a vyrazili jsme do města na lov obědu. Objevili jsme úžasný místo, kde je hodně malých obchůdků s jídlem z celého světa (bilbo šmak chyběl RIP). Dala jsem si nějaký classic salad, takže jsem dostala nachos a nějakou placku s vodním melounem, nekomentuju. Chvíli jsme sockovali na WiFi, vyscreenovali mapy města a šlo se na smrt. Klasicky jsme nastoupili do špatnýho busu a málem jeli úplně někam do země nezemě. Nikdo na ulici, koho jsme stopli nevěděl, jak se dostat do Golety, takže nastupovala panika. Vrátili jsme se na nádraží a pán za přepážkou nám hledal kde bydlíme, kde je nejbližší zastávka a jak se tam dostaneme. Pls to bylo úžasný, čech by se na tebe z vysoka. Půl hoďku jsme se smažili jak volský oka na zastávce a pak jsme zkusili veřejnou dopravu v Santa Barbaře. Málem jsme i vystoupili blbě, ale prostě jsme se dostali domů. Zrovna jsme vyrušili šéfovou při soukromý lekci yógy pro těhulky.
Později odpoledne přišla na návštěvu sestra se svým synem naší šévky. Jeli jsme všichni na procházku s Codee po pláži. Po pravdě jsem nikdy neviděla pláž, kde si spolu hrají psy, jsou volně puštěný a tak. V Chorvatsku to moc nevedou no.
Posunuli jsme se dál v našem spolubydla vztahu. Půjčila mi žehličku na vlasy. Večeře byla opět naprosto úžasná. Přišli šéfovky nejlepší kamarádky a uvařily nám. Spousta sýrů, hroznový víno, másla, saláty, zálivky, rozpečené pečivo, no prostě nádhera. Pomlouvali svoje manžísky jak v americkým seriálu a oslavovali těhulku, topstrop.
Dneska jsem narazila na češku, se kterou jsem si psala doma ohledně výletů, dali jsme krátký pokec, nic moc eh. Dále se mnou rozjíždí konverzaci nějaký Adam, teď mě pozval k němu do rezidence. Okay kluku, je třičtvrtě na jedenáct večer. Už ode mě chtěl snap, IG i facebook. Doufám, že nám 21.století nedá víc sociálních sítí, protože můj mozek na hesla na takový kraviny nemá kapacitu.
Mám toho až nad hlavu a doufám, že bude o čem vyprávět.

Deník na trip, trip na deníkWhere stories live. Discover now