I Love MaTTem

Pátý Mattem

O další dva měsíce později.

Dneska má ke mně přijít Maty, už se těším.
Když si udělám ranní hygienu a nesnídám se zazvoní zvonek a ve dveřích je kdo jiný než můj přítel. „Ahoj pojď dál" Řekla jsem a políbila ho. „Ahoj zlato, co budeme dělat?" Veselá nálada z něj sálala, ostatně jako pokaždé kdy jsme byli spolu. „Třeba- já nevím flaška?" „Jo beru." „Počkej to byla sranda, však jsme jen dva." Zarazila jsem se. Nakonec jsem však jen mikla rameny a zašla pro rádoby lahev od vína, kterého zde máme zásoby díky matce, která očividně nebyla opět doma. „Točim" Řekl Maty jen, co jsem flašku donesla a sedla si na zem. Bylo by divný kdyby to nepadlo na mě, že?. No tak to divný nějakou chvíli ještě bude, protože lahev skončila hrdlem i dnem otočená přímo mezi námi. „To je na tebe!“ Vykřikla jsem a nenápadně hrdlo lahve natočila směrem k němu. „Pravda nebo úkol?" Zeptala jsem se ho s lstivým úsměvem.„Pravda." Matyáš si v té chvíli nespíše myslel jak moc nade mnou vyzrál, v tu chvíli se však mýlil. „Tak fajn pravda no hmm  natáčíš na youtube?" Dělala jsem, že přemýšlím a stále se záludně usmívala. Dneska jsem si projížděla youtube, všechny nové oznámení a oblíbená videa v různých příčkách a narazila tam na nějakýho ošklivýho kluka, který se Matymu dost podobal. Proto jsem se ho na to taky zeptala. Díval se na mě pohledem nejspíš, jak to sakra vím. No a pak mi kladně odpověděl. Hráli jsme ještě pár kol a následně si zahráli další dětinské hry v podobě Člověče nezlob se a nebo Dostihy a sázky.
Maty kolem večerních pozdějších hodin již musel jít. Prý si něco zařídit. Já jsem po chvíli nic nedělání vstala a šla se projít. Bylo hezky i když trošku chladno, e nic, co by se mi nějak extra protivilo. Šla jsem do parku, kde jsem si sedla na lavičku a přemýšlela o mně a o Matym. Vydrží nám ten vztah dlouho? Nebo se rozejdeme ještě před koncem školního roku?
Najednou jsem něco slyšela a otočila se, ale nikdo tam nebyl. Bála jsem se tam stále jen tak sedět a tak se zvedla z lavičky a běžela domů. Tedy- pokusila jsem se o to. Snaha se cení. Ale bylo pozdě když jsem vstávala z lavičky někdo mě udeřil pěsti do spánku. A já tak okamžitě upadla do bezvědomí.

MATY

Musel jsem si něco zařídit a tak jsem odešel od Ellie. Když jsem se však vrátil nebyla doma. Volal jsem ji, psal jsem a furt nic, nezvedala mi to a ani nepodepisovala na zprávy, začal jsem se o ni bát a hned ji vyrazil hledat. Co když se jí něco stalo? Co když potřebuje moji pomoc a já nevím kde je? V hlavě jsem měl milion otázek, ale ani na jednu odpověď. Šel jsem do parku a po asi pěti minutovém procházení všech jeho koutů jsem ji doopravdy našel, bohužel ne ve stavu, ve kterém jsem si ji přál najít. Ležela asi metr od lavičky, na které jsme spolu seděli v ten den, kdy jsem jí vyznal své city a snad všude měla řezné rány. Vypadala jako mrtvá, v jednu chvíli jsem dokonce začal pochybovat, že se jí zvedá alespoň hrudník pod náporem tepů jejího srdce.
Z kapsy jsem rychle vzal mobil a zavolal záchranku. Následně jsem u ní klečel a snažil se řídit pokyny, které mi dávala operátorka pro to, abych se El pokusil alespoň trochu pomoci. I přesto, že jsem udělal vše dle pokynů jsem doufal, že ty rány nebudou tak hluboké, jak se zprvu zdají a že jsem to nepokazil ještě víc. Z biologie propadám!
Když už konečně dojeli naložili ji do sanitky a já jel s nima. V nemocnici jsem to zavolal Honzovi a Nikolasovi, kteří hnedka přijeli. Seděli jsme všichni tři v čekárně s hlavou opřenou o dlaně a skleněnýma očima. Raději jsem ani nechtěl vědět, proč je El na sále tak dlouho! Však stačilo zašít rány ne? Mohlo to být pár hodin, než k nám přišel doktor a řekl že můžeme potichu k ní a ještě k tomu mi sdělil její zdravotní stav, kde mi bylo vysvětleno i to proč operace trvala tak dlouho. Měl jsem jisté tušení, ale ani předtím, ani teď jsem si nechtěl přiznat, že ten, kdo Ellie ublížil se mohl strefit do jednoho z důležitých orgánů.
Došel jsem do jejího pokoje, stoupl si k ní a chytil ji za ruku. Byla strašně ledová.
Nikolas a Honza si sedli na židle hned vedle. Jenže Honzovi podklouzla noha a udělalo to ránu, jako kdyby spadla atomovka. „Já ho zabiju.“ Zašeptal jsem a sledoval probouzející se El.
Měla všude obvazy a náplasti, přesto však vypadala nádherně, jako vždy.
Prvních pár chvil byla úplně mimo jako by nás nepoznala ale o paměť nepřišla, díky bohu. Během minuty za ní přišel doktor a zeptal se jak jí je. Poprvé promluvila. „Celkem fajn.“ Pak ještě doktor řekl, že si ji tam nechají další tři měsíce a pak bude moct jít domů. „Ano, děkuji." odpověděla mu a poté doktor odešel a začal jsem já. „El, lásko, co se stalo v tom parku." „Já nevím. Ale viděla jsem dívčí postavu, kterou jsem neznala. Byla mi cizí.“