Do You Feel It?

Leslie

Leslie byl zmatený. Jeho holka mu právě řekla, že ho miluje a on se zmohl jen na úprk domů pod záminkou toho, že má zpoždění. Běžel domů a bylo mu divně. Nechápal, proč jí prostě neřekl, že ji taky miluje. Vždyť je to jenom pitomá fráze, nemusel to přece cítit taky. Problém však byl v tom, že Leslie nevěděl co cítí. Neměl sebemenší tušení, jak se taková zamilovanost projevuje. Ale nejspíš to bylo jen věkem.

Došel domů a předpokládal, že tam bude sám. Jeho starší sestra byla na jakési internátní škole, o které se u nich doma nemluvilo. Odjela na ni před pár lety, několik měsíců po tom, co začala být problémová. Lesliemu připadala nová rebelská stránka jeho sestry cool, ale rodičům zřejmě ne. Leslie je trochu vinil z toho, že je pryč.

Rozrazil dveře, stále ještě v domnění, že nikdo není doma. Chystal se vykřičet frustraci a vztek sám na sebe, ale nestačil ani otevřít pusu, když se v chodbě objevila jeho máma. Blonďaté vlasy měla mnohem kudrnatější než normálně, takže Leslie usoudil, že si je natáčela. Místo natáček používala čínské hůlky, které už několik let hromadila na půdě. Široké kalhoty měla špinavé, jakoby zase zkoušela vařit nebo možná překopávala jejich květinový záhon.

„Ty už jsi doma, zlato? Neměl jsi být někde s kamarády?" spiklenecky na něj zamrkala, jakoby něco tušila. A možná, že ano.

„Ne, neměl," protočil očima skoro automaticky. A téměř neslyšně si povzdechl.

Máma jeho odpověď ignorovala a se starostlivým výrazem ho téměř dotlačila do obýváku spojeného s kuchyní. Leslie se svalil na gauč, zatímco si jeho máma sedla na koberec. Navlékala korálky na dlouhý provázek a u toho Leslieho upřeně pozorovala.

Leslie neměl náladu zkoušet, jak dlouho vydrží mámin pohled jako jiné dny a tak to ze sebe tichým hlasem vyklopil. „Moje holka mi řekla, že mě miluje."

Jeho máma vypadala, že se snaží potlačit typické rodičovské otázky a vžít se do jeho role. „A ty ji nemiluješ? Předpokládám, že proto jsi utekl. Ach, ta první láska."

„Mami," zaúpěl Leslie, protože to za prvé nebyla jeho první holka a za druhé absolutně netušil, co tím jeho máma myslí.

„Mluví tady někdo o lásce?" ozval se táta, který se najednou zjevil ve dveřích. Leslie nesnášlel, když se někam takhle potichu přikradl, protože měl pak pocit, že dělá něco zakázaného.

„Ne," odsekl Leslie a prohrábl si vlasy. Poslední dobou je měl až moc dlouhé, takže mu lezly do očí.

„To je škoda, protože o lásce já něco vím," zamrkal táta a Leslie měl chuť okamžitě odejít, ale to by ho rodiče nesměli namáčknout na gauči mezi sebe. Ani si nevšiml, kdy máma přestala navlékat korálky. Leslieho rodiče byli většinu času v pohodě. Ale tyhle chvíle ze srdce nenáviděl.

Jeho táta nosil upnutá batikovaná trička a snažil se Lesliemu radit ohledně toho, jak zapůsobit na holky. Máma zase nikdy nevařila a ještě minulý rok barvila Leslieho vlasy krepákem. Všichni ve škole si mysleli, že Hawthornovi jsou hippies a Leslie se jim nedivil. Chybělo jen přestěhovat se do přívěsu a pořádat drogové zahradní párty.

„Já vážně nepotřebuju radu," zkusil se Leslie vykroutit. Jeho máma se vřele usmála a pohladila ho po rameni.

„Ale Leslie, drahoušku, tvoje děvče ti přece řeklo, že tě miluje." Leslie v duchu několikrát třískl hlavou o zeď. Neměl nic říkat. Nesnášel svůj život. Nesnášel svoje jméno. Nesnášel svoje blonďaté vlasy. Nesnášel svoji školu. Nesnášel to, že je mu patnáct.