Do You Feel It?

9

Všichni jsme se dočkali až o dva dny později, kdy nám byly dodány nové rozvrhy. Snad každý chtěl poznat nového učitele Finna Carryho, ale s další hodiny navíc nikdo nadšený nebyl. Lidé, kteří byli ve Hnízdě už dlouho a sami si volili své předměty protestovali nejvíc, protože Emocionální stabilita byla povinná.

A tak jsem v pátek odpoledne, kdy normálně mívám volno, vešla do učebny A256b. Doteď jsem tu nebyla, ale učebna vypadala v podstatě stejně jako ostatní, jen byla jinak zařízená. Místo lavic byl v rohu místnosti velký stůl s židlemi a uprostřed byl koberec s obrázky silnic, na kterém bylo poskládaných pár polštářů do kruhu.

„Páni," zívl za mnou Leslie a já leknutím nadskočila.

„Co tady děláš?" vyjekla jsem.

„Mám tady hodinu, Wilsonová. Ty nejspíš taky, zajímalo by mě podle čeho to dělili. Napadlo mě, že se do začátku hodiny ještě trochu vyspím," s těmi slovy si lehl na koberec a zavřel oči.

Sedla jsem si na polštář vedle jeho hlavy a přemýšlela, co budu dělat. Zbývalo ještě víc než pět minut a už teď jsem se nudila. Měla jsem v plánu před hodinou promluvit s Finnem a omluvit se za ten trapas u večeře, možná o něm něco zjistit, ale zřejmě i on chodí přesně na čas stejně jako většina studentů. Kromě mě a Leslieho.

A tak jsem vytáhla fixu a nakreslila mu na paži srdíčko s mým jménem. Občas mám vážně hloupé nápady, ale Leslie dneska výjimečně neměl mikinu, takže si za to vlastně může sám. Dokreslovala jsem poslední detaily mého uměleckého díla, když se začal tlumeně smát. „Vážně sis myslela, že jsem takovej blbec abych usnul ve stejný místnosti, ve který jsi ty?"

„Nejspíš jo, ale každopádně přeju hodně štěstí s tvým fanklubem."

„Proč?" posadil se a prohlédl si ruku. „Aha," uculil se.

„Co je?" nechápala jsem čemu se směje.

„Vůbec nic, jen doufám, že tě nesežerou supi."

Dveře se otevřely. „Jací supi?" zasmál se Keith, který přišel společně s Rosemarie.

„Ale žádní," povzdechla jsem si.

Postupně začali přicházet i ostatní. Ann, Judy, Miguel a Sean, který se vážně jmenoval Sean. Tak počkat, proč jsme tady zrovna my?

„Vítám vás na první hodině emocionální stability, i když já osobně bych tenhle předmět pojmenoval méně profesionálně," skoro vběhl do místnosti Finn Carry se zářivým úsměvem.

„Pane učiteli, podle čeho jsme ta tuhle hodinu rozdělení?" vykřikl okamžitě Leslie.

„Přece podle toho, jak jste seděli na večeři první den, co jsem přišel, pane Hawthorne," zasmál se Carry. Leslie po mě hodil pohled typu: to jako vážně? „Takže začneme, máme toho ještě spoustu na práci." A Finn si sedl do našeho kruhu na polštář.

„Takže teď si řekneme něco o sobě. Jmenuji se Finn Carry, je mi dvacet šest let, moje emoce je zmatek, jsem z Walesu a jsem krátkozraký, mám dvě dioprie," shrnul o sobě perfektně a já se nestačila divit. Kývl na Judy, která seděla vedle něj.

„Ehm, takže já jsem Judy Kingová, je mi dvacet, moje emoce je klid. Máma je černoška, táta běloch a mám dva mladší bratry."

„Jsem celým jménem Ann Bobbie Conway, jako emoci mám strach, je mi šestnáct, ráda si nechávám dělat tetování a moje oblíbená barva je černá," ušklíbla se Ann a zastrčila si blonďaté vlasy za ucho.