Do You Feel It?

Prolog

Začnu tím, jak skončil můj život. Teda aspoň můj život před tím. Od té doby bylo pouze děsivé po tom a dřívější život byl už jen sen, vzpomínka, něco, co snad ani nikdy nemohlo být skutečné.

Byla jsem obyčejná školačka, hnědé vlasy, nevýrazné oči, brýle. Měla jsem svou partu přátel, se kterými jsme sice nepořádali divoké večírky a nezahrnovali se naivníma představama, ale bylo mi fajn.

To úterý jsem šla do školy pěšky jako každý den, všechno bylo v nejlepším pořádku, až na ten divný uzel v mém žaludku. To jsem však přisuzovala testu z fyziky. Vzala jsem si ze skříňky potřebné učebnice, protože snad ani ten největší šprt na střední nenosí všechno domů, a šla do třídy.

Následovaly tři nudné hodiny a pak konečně fyzika. Rozdávali test z minulé hodiny, při kterém jsem naprostým nedopatřením usnula, takže jsem se mohla těšit na hodně špatnou známku. Taky že ano, na mém testu bylo velké červené a definitivní F, takže na konci roku jistojistě propadnu.

A nejhorší na tom bylo, že já nic necítila. Bylo mi to trochu líto, ale jinak nic. Normální reakce na takovou známku rozhodně není trochu líto. Zvlášť ne u mě, když jsem se zařekla, že z fyziky prostě nepropadnu.

Někde se stala chyba. Vážně jsem doufala, že je to jen posttraumatický šok, nebo něco takového, protože já ještě nikdy nepropadla.

Tak jsem své pocity prostě vypustila z hlavy a soustředila se na další učivo. Největší chyba v mém životě (prozatím).

S obědem jsem si sedla za Maise na jednu z laviček, které postávaly na školním dvoře. Maise byla moje kamarádka, jenže její problém byl, že se kamarádila skoro s každým. Za námi si přisedl Derick, poslední člen naší party a nenapravitelný optimista.

„Tak co fyzika?" zeptal se s tím svým úsměvem na tváři a mě v tu chvíli polil chlad. Najednou jsem se cítila plná emocí. Strach. Vztek. Lítost. Bolest. Cítila jsem se jako časovaná bomba.

„No, vypadá to, že propadnu," nervózně jsem se usmála, „neměla jsem u toho testu spát."

„To mě mrzí Bree, ale určitě to půjde nějak napravit," řekl Derick co nejzdvořileji a já poznala, že to není vůbec upřímné.

A pak jsem vybuchla.

„Jasně, to určitě. Konec školy se blíží a já propadnu," zvýšila jsem hlas a chytila Dericka silně za předloktí. „Tohle už se jen tak nespraví, tak mi netvrď, že jo!" Teď už se na nás pár lidí otočilo.

Derick se zatvářil zmateně a hned potom smutně. „Chápu to Bree, vaši tě zabijou a tvoje šance dostat se na vysokou klesnou, už nikdy se na tebe nebudu moct podívat jako na tu chytrou Bree, co všechno ví. A nejhorší na tom je, že jsem fakt zoufalej, protože se mi líbí Maise, která mě pořád jen ignoruje, stejně jako moje matka, která má až moc práce se ségrou a mám fakt co dělat, abych se nesbalil a neodjel na druhej konec Států," vyhrkl snad jedním dechem, pěsti zatínal a zase povoloval. Oči měl plné slz a než jsem stihla něco vykoktat, utekl do útrob školní budovy.

Maise na mě jen vykuleně koukala. „Tys tomu teda dala," poznamenala a rozběhla se za Derickem. A já si uvědomila, že se mnou asi vážně není něco v pořádku.

Jenže to byl teprve začátek.

Neustále jsem cítila nějaký tlak, který mě dováděl k šílenství. Učitelé ode mě požadovali lepší výkon, rodiče měli pocit, že se málo učím a já myslela, že snad prostě exploduju.

Moje nálada se měnila jako na horské dráze a o školu jsem se v podstatě přestala zajímat. Zničehonic jsem prostě jen ležela doma na posteli a celý den strávila ve stavu naprosté otupělosti.

A pak jsem začala číst.

Byla jsem schopná přelouskat šest set stran za den a když už mi došly knihy, začala jsem s filmy. Byla jsem absolutně závislá a nedalo se s tím nic dělat. Ale moji rodiče se o to stále pokoušeli.

Jednou odpoledne mě zavolali do kuchyně na nějakou "válečnou poradu" a já měla pocit, že se snad pozvracím. Táta usoudil, že mi chybí dobrodružství, ale podle mámy jsem jen měla deprese a trpěla přehnanou sebelítostí.

A jelikož se jim nechtělo platit psycholožku, za něco, za co si můžu sama, zkusili jsme tátovu metodu. Rodiče si vzali na dva týdny volno a jeli jsme kempovat. Nic horšího jsem v životě nezažila.

Představte si, že jste teenager jako já a není s vámi něco v pořádku. Celých čtrnáct dní jsem si mohla povídat pouze s dvěma dospělýma ve středním věku a chodili jsme od nikud nikam, jen abych se pořádně unavila. Tohle rozhodně nebylo dobrodružství.

Moje myšlenky se mezi sebou hádaly jako psi, na jedné straně radost, na druhé otrava. A pak jsem tam byla já, někdo, kdo se snažil nezbláznit se.

Rodiče mě každý den na dobrou noc objali, načež jsem zalezla do stanu plného hmyzu a poslouchala, jak se dlouho do noci zoufale baví o tom, co se mnou jen bude.

Moje závislost na filmech byla sice po tomhle malém výletu lepší, jenže se objevil další problém. Škola. Nějak se rozkřikl můj psychický stav a zameškané dva týdny tomu taky moc nepomohly. Od té doby mě každý znal jako tu holku z blázince.

A tak jsem se snažila nevyčnívat, přestože si mě posměchy ostatních vždycky našly. Doma jsem předstírala různé nemoci, častěji, než by bylo vůbec možné a rodiče se nade mnou většinou slitovali.

Věděla jsem, že v tuhle chvíli se ve fiktivní realitě objeví nějaký nový kluk, který hlavní hrdince pomůže. Jenže i kdyby existoval nějaký nový kluk, chvíli bych byla šťastná a on by mě pal zavrhl, bylo by to lepší než tohle. Věděla bych, že je pořád možné, abych byla šťastná. Jenže nikdo takový nebyl. Neobjevil se hezký kluk, nebo dobrá kamarádka, aby mě z toho vytáhli. A to mě ničilo.

V podstatě jsem měla nedostatek společenského života. Jediný, kdo se se mnou občas bavil, byl Ralph Torres a jeho parta podivínů, kteří měli rádi matiku a hráli deskové hry. Ralphovi jako jedinému nedošlo, že se do té jejich party nehodím, protože nemluvím jazykem počítačových techniků.

Nejspíš jsem měla být zoufalá, jenže já necítila nic. To bylo snad ještě horší.

A tak jsem prostě byla sama. Osamělá Bree Wilsonová, podivná holka z blázince, která trpěla nedostatkem dobrodružství. Prozatím.