Do You Feel It?

15

Mé pohmožděniny se hojily rychleji než jsem čekala a Flo se omlouvala pokaždé, když mě viděla. Byla ke mně tak hodná a obětavá, že to chvílemi bylo až otravné. Málem jsem se neudržela, když za mě chtěla na obědě odnést tác. Pak jsem si ale připomněla, že Flo je prostě jen vážně hodný člověk a pro druhé by se rozdala. Měla bych si z ní vzít příklad, protože narozdíl od ní nedokážu být vždycky tak milá na ostatní.

Seděla jsem u okna v pokoji Judy a Ann, líčila jim můj názor na Flo a stěžovala si na Leslieho, se kterým to bylo v posledních dnech k nevydržení. Judy po mě chtěla vědět proč s ním nemůžu vydržet.

„Štve mě. Veškerou vážnou konverzaci obrátí ve vtip, nebo prostě mlčí. Taky se o mě přehnaně stará. Mám chuť mu vrazit, vždycky, když vidím ten jeho starostlivej pohled. Všude se mnou chodí jako hlídací pes a pořád slídí kolem Flo."

Ann vyprskla smíchy. „To, že se stará je docela milý."

„Jo a navíc od něj teď budeš mít pokoj," přidala se Judy vesele.

„Počkej, jak to myslíš?" nechápala jsem. Leslie někam jede? Jestli jo, tak proč o tom nevím?

„On ti to neřekl?" Judy přešel smích.

„Ups, jestli zjistí, že ses prokecla je po tobě," ušklíbla se na ni Ann.

„Zmlkni, Ann," zavrčela Judy a hodila po druhé dívce žluté tričko, které se povalovalo u její postele.

„Mohly byste mi laskavě říct, co mi Leslie neřekl?" zvýšila jsem hlas, aby si mě všimly.

„Zítra odjíždí na misi," vyhrkla rychle Judy a vyhla se letící botě, kterou po ní hodila blondýnka.

„Sklapni! Pochybuju, že Hawthorne chce, abys za něj řešila jeho věci," okřikla ji Ann. „Na víc už se budeš muset zeptat jeho, Bree," významně se podívala na mě.

„To je blbec. Proč mi neřekl, že jede pryč? A kam a na jak dlouho jede? To se mi snad chystal poslat esemesku z letadla: Letím kdoví kam. Vrátím se kdoví kdy. Najdi si jinýho nejlepšího kámoše. Čau a nevolej mi, nebo co? Možná mi do toho nic není, ale zabilo by ho, říct mi to?"

Vyskočila jsem a začala přecházet po místnosti. Polykala jsem nadávky na toho krále všech idiotů, co se neobtěžoval říct mi, že už zítra jede na něco, čemu se říká mise. Viděla jsem dost filmů na to, abych věděla, že to není nic hezkého. Sice jsem neměla právo být na Leslieho v tu chvíli naštvaná, ale koho to sakra zajímá? Vztekle jsem kopla do basketbalového míče, který se z nějakého nepochopitelného důvodu povaloval na zemi. Prý nejlepší kamarádi, no to určitě.

„Jen klid, Bree," napřímila se Judy. Promnula si ruce, jako by se mě chystala dotknout. To jsem nechtěla a tak jsem se trochu uklidnila.

„Jdu za ním," rozhodla jsem. Judy a Ann si vyměnily pohledy.

Rozešla jsem se ke dveřím, když na mě Ann ještě zavolala: „Bude v tělocvičně!"

Moje myšlenky mě dusily a tak jsem běžela. Udýchaně jsem se zastavila přede dveřmi tělocvičny a potichu vešla. Leslie byl až vzadu a bušil do boxovacího pytle. Než jsem k němu došla, má zlost skoro vyprchala. Měl na sobě spocené tričko, kraťasy a byl bosý. Nevšiml si mě, dokud jsem hlasitě nezakašlala.

„Kdy jsi mi to hodlal říct?" Snažila jsem se znít klidně, ale byla jsem trochu udýchaná z toho běhu.

Nejdřív se na mě koukal nechápavě a pak mu poklesla ramena poznáním. Přešlápl a povzdechl si. „Nevím."