Do You Feel It?

7

Konečně jsem si našla své místo ve Hnízdě. Každé ráno jsem šla na vyučování, psala úkoly, jedla v jídelně, vyměňovala si urážky s Lesliem, povídala si s Rosemarií a každý večer si volala s rodiči. Přišly mi nějaké věci z domova. Knihy, oblečení a notebook.
Dneska jsem měla mít první hodinu, ve které se studenti cvičili ve svých emocích. Doufala jsem, že zjistím tu svoji. Název té hodiny jsem sice stihla zapomenout, jakmile jsem se ho dozvěděla, ale alespoň jsem věděla, že bude ve druhém patře.

Ve třídě jsem znala jen Judy a Ann, tak jsem si sedla k nim. Vesměs tu bylo více mladších studentů než těch starších. Judy mi vysvětlila, že je to podle toho, jak dobře umí člověk svoji emoci ovládat. Nebylo žádné překvapení, že jsem byla v nejhorší skupině, ale přítomnost holek mě překvapila. Byly to přece ony, které mě společně s Hawthornem dovezly. Zeptala jsem se na to.

„No já mám trochu problém s tím, že ze mě mají lidi strach," začervenala se Ann a zastrčila si blonďatý pramen vlasů za ucho, měla potetovanou celou ruku. „Vlastně jsme pro tebe jely hlavně kvůli tomu, abysme se trochu posunuly. Hawthorne nás měl na starost."

„Ale staraly jsme se my o něj," zasmála se Judy. „Můj problém je, že nikdy nejsem klidná a občas jsem na ostatní dost hnusná nebo mám depresi."

Do třídy vešla učitelka středního věku, která postupně vyvolávala dvojice žáků a ti se vzájemně dotýkali konečky prstů. Snažili se něco předat tomu druhému. Někdo se začal smát, další se vyptával učitelky na dost osobní otázky a nějaká holka si znuděně lehla na zem. Občas se ale nestalo vůbec nic nebo jeden z dvojice omdlel.

Když přišla na řadu Ann s Judy, dívala jsem se zvlášť pozorně. Holky se nervózně klepaly. „Tak slečno Conwayová vystrašte slečnu Kingovou," zavelela učitelka.

Ann stiskla Judy ruku a soustředěně zavřela oči. Judy chvíli nijak nereagovala, ale potom se jí rozšířily zorničky a naskočila husí kůže.

„Co cítíte slečno Kingová?" zeptala se učitelka okamžitě.

„Ehm, bojím se," Judy se teď už viditelně klepala. „M-mohla bych odejít?" vyhrkla.

„Nemyslím, že by vám to pomohlo, běžte si sednout," odsekla učitelka, zvyklá asi i na divnější věci. Bylo to dost kruté. Ann se teď snažila Judy uklidnit. Já ale sledovala ženu středního věku, která se zastavila pohledem na mně.

„Vy budete slečna Wilsonová. Tak pojďte," poslala mě dopředu společně s nějakou trochu mladší dívkou. Kupodivu jsem byla klidná, chtěla jsem konečně zjistit svoji emoci.

Dotkla jsem se holky, ale nic se nestalo. Snažila jsem se soustředit na to, že jí něco předám, ale bylo to těžké. Nic se nestalo. Ozval se zvonek ukončující hodinu.

„Nevadí, zkusíte to příště," řekla učitelka a odešla ze třídy.

Nic se nestalo.

Celý oběd jsem poslouchala nadšenou Ann, která líčila Lesliemu dnešní událost, jen napůl. Judy se vedle mě pořád ještě nervózně ošívala, jako by se bála, že má v jídle pavouky. Já přemýšlela o tom, co se stalo, nebo spíš nestalo. Co když sem nepatřím? Co když mě vybrali omylem? Měla bych se vrátit domů, na tohle nemám.

Když jsme procházeli chodbou a vedle mě šla Ann, byla jsem roztržitá. Dělalo mi problém vyhýbat se lidem. Chtěla jsem být sama. Najednou do mě někdo narazil a ani nevím, jak se to stalo, ale dotkla jsem se nečích prstů. Věřte mi, já to neplánovala, v tu chvíli jsem měla dost problémů uvnitř své mysli.

Uvědomila, jsem si, že jsem se dotkla kluka s tmavými kudrnatými vlasy a tmavou pletí. Vypadal, jako typický španělský kluk. Nebo, alespoň míšenec. Rychle jsem se od něj vzdálila, ne kvůli pleti, ale kvůli situaci. Bylo to divné.