Do You Feel It?

1

Dnes jsem nebyla ve škole, kvůli mojí simulované nemoci. Rodiče mi horečku sežrali i s navijákem a já se mohla celý den nerušeně válet. Jak už to tak bývá, moji pohodu přerušil zvuk zvonku.

„Bree, pojď dolů, máš tady návštěvu!" volala máma přes celý dům. To bude určitě Ralph Torres, ten kluk, co si myslí, že spolu budeme po nocích programovat. Sešla jsem tedy dolů, v pyžamu a s rozcuchanými vlasy (snad Ralph nedostane infarkt) v domnění, že je všechno v pohodě.

Nebylo.

V té stresové situaci jsem zjistila pár věcí:
1) Rozhodně to není Ralph Torres.
2) Moje máma vypadala nadmíru šťastně, protože
3) u nás doma byl kluk.

Ten kluk rozhodně nebyl z mé třídy a určitě mi nenesl domácí úkol, ale moji mámu to nezajímalo (vždyť přišel za mnou) a tak nás poslala ke mně do pokoje.

Se vší trapností jsem si uvědomila, že mám na sobě stále pyžamo (ale ve filmech se oblečení hlavní postavy vždy zázračně změní... počkat, já nejsem hlavní postava) a doufala jsem, že si toho ten nevítaný návštěvník mého pokoje nevšiml. Ale jeho modré nebo zelené, co já vím jakou barvu mají, oči jakoby byly všude.

„Ehm, takže my chodíme na stejnou školu?" zeptala jsem se, přestože jsem odpověď znala. Kluk se jen uchechtl.

Tak fajn.

„Co tady chceš?" vyštěkla jsem. Určitě se s někým vsadil, že vyfotí můj pokoj (já pod postelí nemám mrtvolu) nebo je to domovní prodejce. Nepotřebuju, aby mi někdo zničil život ještě víc. Díky, ale to zvládnu sama.

Kluk se zatvářil zrochu mírněji mezitím, co si nestydatě prohlížel můj pokoj, který byl zcela obyčejný.
„Neboj se, nechci ti ublížit," řekl, jako by to řekl každé holce před tím než ji stáhne z kůže a vydloubne jí oči vidličkou (měla bych se přestat dívat na horory). Přešel k oknu, vyhrnul závěsy a otevřel ho. Vítr mu rozcuchal medové vlasy. Pff, tohle není žádnej román o blonďákovi, sakra.

„Proč bych se jako měla bát?" ptala jsem se, ale on mě ignoroval. Naštvaně jsem si sedla na postel. Tak ráda bych ho vyhodila, ale vzhledem k tomu, že byl minimálně o hlavu vyšší a narozdíl ode mě měl nějaké svaly, tak bych neměla šanci.

O chvíli později jsem uslyšela hlasy za oknem (moje okno je deset metrů nad zemí), což jsem přisoudila stresové situaci, jenže ten nevítaný návštěvník přešel k oknu a za předloktí vytáhl do pokoje dvě holky. Začíná to být divné.

„Co tady zatraceně děláte?" vyjekla jsem, vyskočila z postele a všechny je zpražila pohledem. Dívka v pravo se ležérně opírala o stěnu a kousala si černě nalakované nehty. Ta druhá si nervózně uhladila černé kudrliny a začala si je namotávat na prst.

„Jen klid," řekla.

„Přestaňte mě uklidňovat a vysvětlete mi to," zvýšila jsem hlas.

„Tak hele, nemysli si, že mám náladu se s tebou dohadovat. Teď sem určitě přijde tvoje máma a na to my nemáme čas, takže to bohužel budeš muset přežít bez psychologickejch keců," promluvil ten kluk.

„Fajn, hlavně když mi všechno vysvětlíte," budu předstírat klid a pak, v nestřežený okamžik zařvu o pomoc.

Ujala se toho potetovaná blondýna stále opřená o zeď: „Znáš x-meny?" Přikývla jsem, každý zná x-meny. „Tak si představ, že je to skutečnost a ty jsi jeden z mutantů."

„Co? Přestaňte si ze mě dělat srandu! Já se do vaší sekty nepřidám," stála jsem si za svým. Do takového kultu jednou vstoupíte a oni vás pak donutí prodat dům nebo třeba zabíjet křečky. Mě nedostanou.