Do You Feel It?

13

Leslieho tričko bylo velké, ale pohodlné. Široké rukávy jsem měla skoro k loktům. Kraťasy mi byly taky větší, nejspíš protože má Laurie trochu jiné tělesné proporce než já. Tím nechci říct, že je tlustá, rozhodně má lepší postavu než já. Ale proč zase řeším svůj vzhled? Svoje oblečení, kalhoty, triko, mikinu a ponožky, všechno plné třpytek jsem nechala ležet na zemi. Když jsem si ručníkem, co nejvíc vysušila vlasy, vyšla jsem z koupelny.

Ovanula mě zima, protože v koupelně díky horké vodě, kterou jsem se myla, bylo teplo. Takové, že mi zamlžilo brýle, takže jsem je musela mít v ruce. Leslie ležel na posteli, už měl tričko i tepláky, a vypadalo to, že spí. Ale když jsem se pohla směrem k němu, otevřel oči. Teda spíš si to myslím, protože brýle jsem pořád držela v ruce.

Rozpačitě jsem se zatahala za lem trička, které bylo delší než kraťasy, takže to mohlo vypadat, že mám na sobě jen to triko.
„Je mi to trochu větší."

Leslie nevnímal, co říkám a zaujatě si mě prohlížel. „Bez brýlí vypadáš jinak."

„Jak?" zeptala jsem se zvědavě. Byla mi zima na holé nohy, tak jsem přišla až posteli a naznačila Lesliemu, aby se posunul. Když mi uvolnil místo, sedla jsem si a opřela se o pelest postele stejně jako on.

„Nevím. Jinak, ale zároveň jsi to pořád ty," pokrčil rameny. Brýle jsem položila na noční stolek, protože už mě bolely oči. Moc dobře jsem sice neviděla, ale nevadilo mi to. Uvědomila jsem si, že mě studí mokré vlasy a otřásla se.

„Donesu ti mikinu," rozhodl Leslie, přelezl kolem mě a vstal. Z věšáku na zdi vzal fialovou mikinu, která byla rozhodně roznošená, ale aspoň nebyla od třpytek. Pak rozsvítil malou lampu a zhasl velké světlo, které mi svítilo do očí.

Oblékla jsem si mikinu, která voněla jako Leslie a přikryla si nohy dekou. Bylo mi příjemně a chtělo se mi spát, venku se sice teprve stmívalo, ale v pokoji byly z pola zatažené závěsy.

„Posuň se," blonďák se taky přikryl. Posunula jsem se až ke zdi. Nechápala jsem, proč se ke mně tak přimáčkl. Postele byly větší než normálně, sice ne pro dva, ale tak velké, že člověk mé velikosti se mohl pořádně roztáhnout, aniž by mu cokoliv z postele koukalo. Nejspíš mi ale nedošlo, že Leslie je o dost větší než já. Každopádně zima mi už nebyla a únava mě nějak přešla. Když byl Hawthorne tak blízko, nedokázala jsem se uvolnit. Jako bych pořád čekala, kdy mě praští lampou do hlavy.

Leslie se ke mě otočil a sáhl mi na vlasy, nejspíš aby zjistil, jak jsou mokré.
„Už ti není zima?" zeptal se a koukal se na mě tak, jako by stále hledal rozdíl mezi Bree s brýlemi a bez nich.

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Jen jsem zakroutila hlavou. Na mysli mi vytanul obraz Leslieho bez trička. Snažila jsem se toho zbavit, ale polonahý Hawthorne se držel v mé hlavě stejně, jako nějaká otravná písnička.

Schovala jsem si obličej do dlaní a doufala, že se ta puberťačka ve mně trochu uklidní. Leslie do mě drkl, tak jsem oddělala ruce z obličeje a tázavě se na něj podívala.

„Něco si zahrajeme," rozhodl blonďák.

„A co? Pokud možno něco, u čeho se nebudu muset hýbat. Nejlíp, abych mohla ležet."

„Uvědomuješ si vůbec, jak to znělo?" zeptal se Leslie pobaveně.

Protočila jsem očima. „Jdi někam, Hawthorne."

„Bree Wilsonová, tak nevinná," hraně si povzdechl Leslie a poplácal mě po hlavě.

„Tak jo. Hádej, na co myslím?" zasmála jsem se a přemýšlela nad něčím lehkým, pro začátek.