Do You Feel It?

3

Abych popsala události posledních minut stačilo by na to rozhodně jen jedno slovo: šok.

Leslie se už ve čtvrtém patře začal nepříjemně ošívat a zbledl. Zkoušela jsem se ho ptát, co je na ředitelně tak strašného, ale nevylezlo z něj nic jiného, než že je ředitelka celkem fajn načež si zoufale prohrábl vlasy a vypadal, že se snaží nepozvracet. Co se to s ním děje? Vážně mi ho začínalo být líto.

Mezitím jsem stihla zjistit pár informací o třetí osobě ve výtahu, ale kromě toho, že jí říkají Flo a je z Washingtonu to nic zajímavého nebylo.

Když výtah s cinknutím zastavil v pátém patře byl Leslie už celý zelený a tak jsem si radši ušetřila poznámky o tom, jak se mu klepou ruce.

Naše podivná skupinka vystoupila na chodbě plné dveří se jmény učitelů, nebo nějakých zaměstnaců školy, což jsem si domyslela. Vydali jsme se k velkým proskleným dveřím a něčemu, co vypadalo jako kancelář sekretářky, až na to, že za stolem seděl poměrně mladý celkem pohledný muž, který sledoval obrazovku počítače. Pokud by to bylo možné, tvrdila bych, že Leslie zbledl ještě víc.

Ten člověk nás uviděl, jakmile jsme prošli dveřmi a usmál se tak široce, až to bylo divné. Rozešel se k nám a pevně objal Leslieho, který ho od sebe okamžitě odstrčil.

„Leslie Hawthorne! Tebe bych tu nečekal," usmál se a ignoroval přítomnost mě a Flo.

„Jdeme za ředitelkou, Aarone, moc dobře to víš," zavrčel Leslie.

„Jasně, jasně, ale nejdřív si my dva promluvíme. Musím na to pořád myslet, Lee, nerozešli jsme se v dobrém," řekl Aaron a já se nechápavě zamračila. Tak počkat. Tenhle Aaron a Leslie...?

„Bylo mi sedmnáct, Aarone, už jsou to dva roky, konečně se přes to přenes a přestaň mě otravovat. Přísahám, jestli mi pošleš ještě jednu fotku nebo zprávu, prohodím tě oknem do propasti, schopnosti neschopnosti," Leslie pevně sevřel čelisti a divoce gestikuloval.

„Ale neříkej mi, že bys nechtěl ty časy zpět, vždyť jsme byli tak šťastní."

„To teda fakt nechtěl, naštěstí jsem si včas uvědomil, co jsi zač," odsekl Leslie.

„Ale Hawthorne, vždyť jsme si to spolu užili."

„Nech mě na pokoji, sakra!"

„Jen chci abys věděl, že jsem tě miloval a vždycky budeš ten první, s kým to bylo vážné. Nebudu tě dál obtěžovat, ředitelka čeká."

„Aarone, ty jsi byl můj úplně první, jenže milovat tě jsem prostě nedokázal, není to možné a já už to nikdy nechci zažít. Nikdy už nechci zažít to zklamání, takže mě už neotravuj. Mám práci, musím jít."

Leslie prudkým krokem vykročil k ředitelčiným dveřím, já měla co dělat, abych vůbec zpracovala všechny nové informace a rychle ho následovala. Jsem jediná, co nic nechápe?

Když se zevnitř ozvalo formální 'vstupte' nastrčil nás náš milý průvodce dovnitř, prudce zavřel dveře a nechal nás samotné napospas ředitelce.

„Dobrý den," pozdravila jsem jako slušný člověk (což jsem) a s pohledem na malou ledničku v koutku kanceláře si uvědomila, že už mám docela hlad. Budu to muset vydržet. Jak dlouho by přece mohl trvat takový rozhovor?

„Zdravím, takže se můžete začít ptát, na to, co vás zajímá ohledně naší školy," pobídla nás žena ve středních letech. Nejspíš jsem nějak nepochopila co říká, ptát se na co, když nic nevím?