Do You Feel It?

8

„To je sakra silný," zachraptěl. Stále jsem měla ruku na jeho tváři. Musela jsem být celá rudá. Lesliemu se z očí řinuly slzy a já ho zděšeně pozorovala.

„Co cítíš?" zeptala jsem se přiškrceně.

„Víš, najednou nějak nevím, co mě vždycky pohání. Mám chuť hlasitě křičet, protože je svět nespravedlivej. Ale zároveň nevím, co mám dělat. Něco se ve mně svírá, jako bych ztratil smysl života. Je to trochu podobný smutku, to slovo mám na jazyku, ale nevím. Možná bych to přirovnal k tomu, když někdo ztratí životní lásku, ale to jsem nikdy nezažil," přemýšlel Leslie a já přemýšlela nad tím, jaktože pořád dokáže racionálně uvažovat.

„Takže, co to je?"

„Počkej, momentálně nemůžu myslet na nic jinýho než na to, že udělám nějakou hloupost a tím nemyslím jen to, že skončím z okna. Mám pocit, že to takhle bude napořád a to já nevydržím," vyhrkl, zřejmě zas tak racionálně neuvažoval. Narozdíl ode mě to ale uměl přiznat.

„Myslíš, že je to něco jako deprese?" vyzvídala jsem netrpělivě dál.

„Jo, je to jako..," Leslie se mi zadíval do očí, jako by tam mohl najít odpověď. „jako bych takhle nemohl žít, jako by mi něco chybělo. Jako bych cítil, že bez tý emoce, která mi chybí nepřežiju. Je to vážně zoufalý."

Lesliemu se rozšířily zorničky ještě víc, ale už neplakal. „Jo, zoufalství," řekl a mně to došlo. Bylo to zoufalství. Já nikdy necítila zoufalství. Nikdy jsem nechápala, co lidi nutí k zoufalým činům, nechápala jsem sebevraždu. A to, co dnes cítil Miguel i Leslie bylo zoufalství. Zoufalství ode mě. Nevěděla jsem, co si mám myslet.

Leslie mě najednou prudce objal a zabořil prsty do mých vlasů. Tohle už bylo po druhé za krátkou dobu, co jsme se objímali. Jenže tentokrát to byl on, kdo to potřeboval. „Zoufalství," zašeptala jsem do jeho mikiny.

„Máš zatracený štěstí," zamumlal chraptivě. Nevyvracela jsem mu to. Tiše jsem ho objímala a snažila se nemyslet na to, jak ráda bych se dotkla jeho vlasů. Nech to, dneska už bylo dotyků dost.

A tak jsme jen tak seděli, já, Bree Wilsonová a Leslie Hawthorne v nějaké uklízecí místnosti a objímali jsme se. Já čichala vůni Leslieho mikiny a snažila se samu sebe přesvědčit, že to nedělám a on mě pevně držel za lem trička, mezitím, co se snažil uklidnit.

Ehm, Bree? Už je to trapný, pusť Leslieho.

Ne!

Dělej! Chováš se jako idiot.

Neeeee.

Hej lidi, uvědomuje si tady někdo, že se hádám sama se sebou?

Tak jo, definitivně jsem se zbláznila. Asi jsem to chytla od Leslieho. Ale vážně, neusnul on náhodou? Ve skutečnosti to mohly být tak dvě minuty objetí, ale mně to přišlo jako dvě hodiny.

Najednou jsem ucítila zatahání za vlasy. „Leslie?"

„Bree?" ozvalo se nevinně.

„Ty mi saháš na vlasy?"

„To bych si nedovolil," bylo mi jasné, že se egoisticky uculuje. Naštvaně jsem se odtáhla.

„Proč mi saháš na vlasy?" zadívala jsem na něj. Jasně, že se egoisticky culil.

„Možná protože můžu," zasmál se.

„Pitomče," ušklíbla jsem se.

„Krávo."