Okvětní lístek.|•dopil•|✔

17.

-
Došel jsem k mé rodině. Tedy rodičům, kteří seděli na lehátkách, a má sestra byla někde ve vodě se spousty dalšími lidmi. Popravdě se mi sem nechtělo, ale měl jsem nařízené za mými rodiči přijít. Že budeme rozebírat něco velmi důležitého.

„Tak jsem tady," upozornil jsem na svou přítomnost. Matka si mě všimla dříve a přitáhla si mě do objetí, otec jen kývl. Nebylo úplně příjemné cítit její mokré tělo od vody a silný odér opalovacího krému. Ale přežil jsem to. Když mě pustila, sedl jsem si na zem do stínu a čekal na jejich slova.

„Tatínek mi říkal, že sis někoho našel a nebo že se ti někdo líbí," řekla a já lehce přikývl. Nebyla to úplně pravda. Našel jsem si maximálně své bývalé kamarády, ale Wonpil se mi líbil. Samozřejmě jako kamarád.

„A kdo je ta šťastná?" zeptala se a sedla si. Svůj slaměný klobouk si upravila a nasadila si svoje obří sluneční brýle. Být o několik let mladší, asi bych se jí začal smát a nakonec se za ní styděl, protože to vypadalo příšerně. I když jí mám rád a udělal bych pro matku vše, nikdy bych jí neřekl, že v tom vypadá jako moucha se špatně vyrobeným kloboukem.

„No, žádná není. Je pravda, že jsem někoho našel, ale jen své dřívější přátelé!" pochlubil jsem se. Otec se začal hned smát a mamka se už neusmívala. Asi to nebylo úplně to, co chtěla slyšet.

„To je skvělé, synku. Ale co ten včerejšek? Byl jsi úplně mimo a červený... Opravdu si nikdo nenašel cestu k tvému srdci?" zeptal se táta. A já začal přemýšlet. Za celou dobu, co jsme v Japonsku, jsem se ani na jednu dívku nepodíval. Tedy až na tu, která se dloubala v nose. A nebudu lhát, ona opravdu nebyla mým typem. I když, kdo vlastně je?

Celé prázdniny jsem měl hlavu plnou tím, abych našel své kamarády a vzpomněl si. Samozřejmě i Wonpil mi uvízl v hlavně, už když jsem ho viděl poprvé. S kým vlastně byl na tom letišti? Že by jeho bratr? Hloupost, říkal, že má jen starší sestru. Kamarád či přítel? To už bylo možné. Wonpil se se mnou nikdy nebavil o vztazích a ani o tom, kdo ho přitahuje. A byl jsem za to rád. Možná jsem někdy dívku držel za ruku a v nízkém ročníku se mnou jedna dívka chodila - zjistil jsem to až, když za mnou přišla, že nám to neklape a dala mi kopačky.

„Přemýšlí... Takže někdo takový je!" vykřikla matka a paní vedle ní se tak lekla, že vrazila do mladé číšnice. Ani jsem se nedivil, sám bych se lekl, kdybych na to nebyl zvyklý od sestry.

„To ne, jen jsem přemýšlel nad Wonpilem," zamumlal jsem.

„Kim Wonpilem? Myslíš toho chlapce, s kterým ses kdysi kamarádil a byli jste nerozlučná dvojka?" vyhrkla na mě. Jen jsem přikývl a ona se zasmála a zatleskala. „Byl to velmi milý chlapec, ale měl stále nějaké modřiny a často i roztrhlý ret. Jsem ráda, že se znovu bavíte, moc jste si rozuměli," rozplívala se mamka. Takže jsem se s ním přecejen znal. Samozřejmě jsem mu to věřil, když to řekl, ale stále jsem si nevzpomněl. A teď tomu nebylo jinak. Opravdu jsem se za tohle neměl rád, věci, co by si člověk měl pamatovat a ve stáří vyprávět svým vnoučatům, si já nepamatuji už teď.

„Ano, také si ho pamatuji. Vždy, když přišel, tak jste seděli u rybníčku a povídali si. A nebo jste se schovali do pokoje, odkud byl slyšel jen váš smích," přidal se k mámě otec.

„Ano, ano! A roztomilý jste spolu byli. Také si pamatuji, když jste si dali svojí pusinku!" vykřikla a zmáčkla mi tvář. Cítil jsem lehké šimrání na tvářích a bylo mi jasné, že se červenám.

„Mami, nech toho!"

„No co? Jako správná matka si musím pamatoval první pusu svého dítěte. Možná jsem nečekala, že to bude zrovna chlapec, ale nezlobím se." Mrkla na mě a já věděl, že už je toho moc. Sklonil jsem hlavu dolů, přičemž jsem sledoval své tenisky a snažil jsem se přestat červenat. Bohužel to nešlo. Stydlivost rostla a díky tomu se mi začaly třást ruce.

„Už stačí, podívej se, co jsi mu provedla," řekl otec a pohladil mě po hlavě. Tohle je opravdu trapné. Nikdy bych nečekal, že se mnou budou tohle probírat.

„A to je vše, co jste chtěli probrat?" zeptal jsem se. Opravdu jsem chtěl už jít. Už nebylo moc času, který mohu darovat Wonpilovi. Přeci jen za chvíli budu stát na letišti se svým zavazadlem a s rodinou budeme čekat na letadlo. Uteklo to moc rychle, hlavně s ním. A bude velmi obtížné odjet bez slzy, které nebudou jen díky Wonpilovi, ale i díky Jaehyungovi a Younghyunovi. Samozřejmě se mi už od prvního dne stýská po Sungjinovi. Dokonce i po škole. A nejlepší na konec, po mých bicích. Chybí mi i ty puchýře na prstech, po dlouhém hraní. Také jak si neustále stěžuje sousedka na hluk, i když se snažím hrát, co nejvíce potichu. Chyběl mi můj domov.

„Ano je, ale byli bychom rádi, kdybys byl i s námi tady. Vůbec sis neužil vodu ani sluníčko a stále někam běháš!" Souhlasil jsem s matkou. Měla pravdu, to nepopírám. Ale já stále neměl odpovědi na své otázky a jak Wonpila znám, tak se je hned nedozvím.

„Nech ho, je zamilovaný," řekl otec a rukou mi naznačil ať zmizím, než si to rozmyslí. Rychle jsem vyskočil na nohy, uklonil se a běžel pryč. Přesněji za Wonpilem. Kam jinam bych také běžel? Ano, mohl jsem běžel za klukami, ale jak jsem ráno zjistil, už měli naplánovaný celý den jen pro sebe. Jen oni dva, jak psal Younghyun.

Doběhl jsem k modré budově a na zvonku jsem vyhledal jeho příjmení s číslem dvanáct. Zazvonil jsem a poté, když jsem uslyšel, že jsou dveře otevřené, vešel jsem do budovy. S žádným problémem jsem vyběhl schody do sedmého patra, kde už u dveří stál Wonpil. Usmíval se, přičemž se opíral o rám dveří a pozoroval mě, jak jako muž na Měsíci zdolávám své poslední krůčky. Když jsem se konečně doplazil na patro a už nestál na schodech, skácel jsem se mu přímo před očima.

„Dowoonie!" Zachytil mě jen tak tak a potom mi pomohl se zvednout. Poděkoval jsem mu a objal jeho ruku. „Vypadáš, jako kdybys běžel maratón," zasmál se mi. Vtáhl mě do bytu a zavřel. Já si sundal tenisky a běžel na jeho měkkoučký gauč. Rozvalil jsem se a konečně si oddechl.

„Vodu? Nebo čaj?" podíval se na mě. Zvedl jsem tři prsty a on se zasmál. Poté zmizel v kuchyni. Uvelebil jsem se a zavřel jsem oči. Najednou jsem před očima měl podivnou scénku, já a Wonpil vedle sebe v kině, držel jsem ho za stehno, byl na mě namáčklý, na krku se mu třpytil nový cucák a já cítil jak mi vybrují rty. Rychle jsem proto otevřel oči a na rty si sáhl. To akorát vešel do místnosti Wonpil.

„Neříkal jsi mi, že budeš více se svou rodinou? Čekal jsem jinou návštěvu než tebe," zasmál se a položil přede mě skleničku a vedle džus. Nikdy ho nenalil do skleničky, jako kdyby se bál, že to vyleje. „A co ta ruka? Že by ses líbal?" zeptal se a laškovně na mě mrkl.

„To jsi říkal ty, já tě jen částečně poslechl. A nebudu překážet, když budeš mít návštěvu? Klidně půjdu," zamumlal jsem a smutně se usmál. Popravdě se mi nechtělo jít pryč a proto jsem doufal, že mu zde překážet nebudu. Další jeho otázku jsem ignoroval. Nerad bych mu řekl, co jsem si představil. Jsem ostuda!

„Dobrá... Ne, to ne. Klidně zůstaň. Je to jen dlouholetý kamarád," řekl a kousl se do rtu. Začala se ve mně vařit krev. Ale proč? Vždyť jsem toho jeho kamaráda neznal. Nerozuměl jsem svému chování.

„Dobře, ale nezdržím se dlouho," řekl jsem. Uslyšel jsem ťukání na dveře a v tu chvíli jsem ihned chytil Wonpila za ruku. Usmál se propletl si se mnou prsty. Zmáčkl jsem jeho ruku a on poté tu mou. Ale když se ozvalo další zaklepání, tak mě pustil a šel otevřít. Cítil jsem se zvláštně. A přišlo mi, že jsem tohle už cítil.

Najednou jsem před očima viděl dvě malé ručičky. Měly propletené mezi sebou prsty. O něco větší ruka, která se podobala lehce té mé, jen v menším provedení, hladila tu druhou po hřbetu ruky. Poté se ozval můj hlas: „Nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil. Jsi moje Sluníčko a nikomu tě nedám!"

Poté se vzpomínka rozpustila a já se cítil zaraženě. Já si něco pamatuji? A komu jsem říkal Sluníčko? Tohle nebylo dobré. Měl jsem další otázky a až nesnesitelně málo odpovědí.