Okvětní lístek.|•dopil•|✔

14.

A pak přišlo něco, co jsem nečekal. Jeho rty se dotkly mého ucha. „Půjdeme?“ zašeptal otázku. Nejdříve jsem zmrzl a vůbec se nemohl pohnout, protože tohle jsem opravdu nečekal. A kdo by ano? Ale po pár minutách, už bylo vše fajn. Moje myšlenky se uklidnily a mé tělo začalo znovu pracovat, tak jak má.

„Jasně a kam?“ Wonpil se zasmál a chytil mě za ruku. Šel jsem za ním.

„Je to překvapení,“ usmál se a na záda si vzal mohutný batoh. Přikývl jsem a abych byl aspoň k něčemu, tak jsem vzal kufr, který zde stál, a brašnu. „Děkuji, Dowoonie!“ poděkoval mi a šel k parkovišti. Šel jsem pomaleji za ním. Nikdy bych neřekl, že ta brašna je tak těžká, vůbec na to nevypadala. A o kufru ani nemluvím. Ale i přes tíhu těchto věcí, byl vždy všude v čas. Což mi připomíná... Mohl bych se ho zeptat, zda nevlastní bubny. Opravdu rád bych si zahrál.

Došli jsme k autu a vše naskládali do kufru automobilu. Wonpil ho poté zavřel a usmál se na mě. Tedy doufal jsem v to, že to bylo na mě. Jak už jsem říkal, nepoznám zda mi kouká do očí, když má ty zpropadené brýle.

„Opravdu mi neřekneš, kam jdeme?“ zeptal jsem se znovu. Neměl jsem v oblibě překvapení. Nebyl jsem žádný jejich fanda. Protože většina překvapení pro mě dopadla katastrofálně. Ale něco mi říkalo, že u Wonpila to bude přesně naopak.

„Neřeknu. Jen bych chtěl, abys měl zavřené oči,“ řekl. Souhlasil jsem a posadil se do auta, on po chvíli také. Připoutal jsem se a zavřel jsem oči. Měl jsem z toho divný pocit. Wonpila pořádně neznám, i když jsme si toho mnoho řekli a zasmáli se, sedím v jeho autě a vůbec nevím, kam mě veze. Je to jako z nějakého hororu.

„Nemusíš mít strach, Dowoone.“ Pohladil mě po ruce a já jeho dlaň zmáčkl. Prosím ať už mě nikdy nepustí! Wonpil se zasmál a pokračoval dál: „Celý se klepeš... Opravdu mít strach nemusíš. Neublížím ti, stejně jako jsi to slíbil ty mně. A Dowoonie? Pustíš mě? Musím řídit." Pustil jsem tedy jeho dlaň. Jeho ruce se objevily kolem mé hlavy a já pochopil, že mi zavázal oči. Potom si sedl a nastartoval.

„Promiň, Dowoone. Ale překvapení bez zavazaných oči nejsou ono,“ řekl a položil si ruku na mé stehno. Povyskočil jsem. Polekal jsem se a to dost. Wonpil se omluvil a ruku dal pryč. Bylo to zvláštní. A ty pocity kolem toho, přišel jsem si jako blázen.

Jednu volnou ruku jsem natáhl k němu a požil jí na jeho stehno. Ty pocity se znovu objevily a já se začal usmívat. Doufal jsem, že na mě nebude koukat a nebude se mi smát, ale smích jsem neslyšel. Možná to tak bylo i dobře.

--

„Ještě dlouho půjdeme?“ zeptal jsem se a pevně se držel jeho ruky. Bylo to jako se držet porcelánové panenky. Bál jsem se, abych mu něco neudělal. Přeci nejsem úplně hubený a taky něco vážím.

„Už jenom minutku!“ vypískl a plácl mě přes ruku. Netušil jsem, co jsem mu provedl, ale raději nad tím nebudu přemýšlet. Mé tváře začaly mravenčit a já poznal, že se červenám. Snad to bude kvůli stydlivosti a ne kvůli tomu, co jsem udělal.

„Tak jsme tady,“ zvolal. Sundal mi tu věc z očí. Pomalu jsem se rozkoukal a zadíval se na věc přede mnou.

„Wonpile!“ vykřikl jsem a skočil mu kolem krku. Pevně jsem ho objal kolem pasu a usmíval se. Jako kdyby uměl číst myšlenky. „Děkuji,“ zamumlal jsem mu u ucha. Černovlásek se zasmál a obejmul mě kolem krku. Když v tu jsem ztuhl. Došlo mi, co jsem viděl, než jsem si ho přitáhl do  obejmutí. On neměl na sobě brýle!

---
Chci jen říci, že už nebudu vydávat každý den. Hlavně protože nemám nic předepsaného, málo času a nápadů už zas tolik není... Ale budu se snažit vydávat aspoň v nějakých stejných intervalech. Snad mi rozumíte.