Okvětní lístek.|•dopil•|✔

10.

Své ruce jsem měl okolo svých kolem. Poslouchal jsem oba chlapce před sebou a pohupoval se. Úsměv na mé tváři nemizel a vzpomínky se vracely. Měl jsem radost. Kdybych nepotkal kluky, nikdy bych si nevzpomněl. Ale stále tu byla jedna věc. Ve všech vzpomínkách, je nás aspoň pět. Já, tihle dva, bestie a ještě někdo. Měl bych se kluků zeptat.

„Mohl bych mít malou otázku?“ zeptal jsem se a skočil jsem Younghyunovi do řeči. Akorát vyprávěl o našem přespání tady na hřišti, jen my tři. Prý jen Jae zde zůstal. Byl nebojácný, což mu nejspíše zůstalo.

„Povídej,“ pobídl mě Jaehyung. Brunet nafoukl své tváře a otočil se k nám zády. Jae se začal hned smát. Ten smích. Už jsem ho slyšel. Ano, už vím! Je to ten smích, který jsem slyšel, když jsem se vracel do hotelu. Ten den jsem chtěl potkat Wonpila a to mi připomíná, co asi teď dělá? Argh, už jsem opravdu posedlý.

„Nepamatujete si ještě nějakého chlapce, který se s námi bavil? Byl to ten chlapec, který dělal z písku ty klávesy.“ Oba ztuhli. Ani jeden nemluvil, byli jako sochy. Řekl jsem snad něco špatně? Nezdá se mi.

„No, Dowoone...“ Jae zmkl. Jeho věta létala v oblacích, bez konce. Chtěl jsem vědět, jak by jeho věta pokračovala, ale nevypadal na to, že by jí někdy chtěl dokončit.

Young ke mně natáhl ruku a štípl mě do tváře. Usmál se a řekl: „Chránil jsi ho. Nikdy jsi nám nechtěl říct jeho jméno, prý abychom mu neublížili.“ A Jae si oddechl. Byl jsem mimo. Nerozuměl jsem ničemu. Proč jsem jim jeho jméno neřekl? Před čím jsem ho chránil a proč si to krucinál nepamatuji? Pak mě, ale něco napadlo. Moje poslední šance, zjistit, kdo to je.

„Chodil sem, i potom, co jsem se odstěhoval?“ zeptal jsem se. Už jsem neseděl, stál jsem před nimi a křečovitě jsem si mačkal prsty. Naštěstí jsem, žádné puchýře na prstech neměl, takže to tolik nebolelo.

„To nevíme, když jsme zde byli jako malý, přišli jsme jen my dva. Jeho klávesy byly ve stejném stavu, jako když jsme z hřiště odešli. Proč si je neopravil?“ zeptal se Jae. Lehce mě zamrazilo. Ten den jsem si moc dobře pamatoval. A pamatuji si, že jsem jeho klávesy opravil. Tak proč Jae říká opak? Byl jsem zas a znovu zmatený.

„Já je, ale opravil,“ zašeptal jsem a spadl na zadek. Trochu to zabolelo, ale nic jsem neřekl, ani jsem si nepostěžoval. Buď je ten kluk zničil sám a nebo někdo jiný. Ale proč?