Okvětní lístek.|•dopil•|✔

16.

•po pár hodinách•

„Tak já už půjdu,“ zamumlal jsem a zvedl se z jeho postele. Už jsme takhle seděli hodně dlouho a oba jsme mlčeli. Nebylo to takové to trapné ticho, ani to nepříjemné, ba naopak byl jsem s tím tichem spokojen, bohužel Wonpil tak nevypadal. Ale i přesto nic neřekl. A abych pravdu řekl, nechtělo se mi pryč. Chtěl jsem zde být s ním, hrát, smát se, vymýšlet hlouposti a poté něco dobrého uvařit k jídlo. Tedy Wonpil vařil a já se mu snažil pomoct, přičemž jsem se bál, abych něco nerozbil či neudělal špatně. A když přemýšlím nad tím, že ani ne za měsíc pojedeme domů, je mi smutno. Nechci ho tady v Japonsku nechat samotného. A věřím, že kdyby to šlo, tak ho nacpu do svého kufru a odvezu si ho, jen aby to nikdo nevěděl. Ale to nešlo.

„Měl bys,“ usmál se Wonpil a zapřel se dlaní o deku. Vidět takhle někoho jiného, možná bych si i myslel, že se k něčemu schyluje a nebo se už něco ,bombového‘ stalo, ale ne.

„Eh... Milé.“ Otočil jsem se k němu zády a vyrazil do úzké chodby. Z malé skříňky jsem vytáhl své tenisky a pomalu jsem si je nazul. Chtěl jsem, aby přišel a zastavil mě a nebo aspoň objal na rozloučenou, ale když jsem zvedl hlavu od svých bod, nikde nebyl. Povzdechl jsem si a chytil kliku.

„Tak se měj a užij si to s rodinou! Jen mi slib, že s ní opravdu budeš,“ řekl a opřel se o rám dveří. Otočil jsem se, měl jsem radost. Přikývl jsem, i když jsem ho pořádně ani neposlouchal. Přišel jsem pomalu k němu, ale těsně před ním jsem se zastavil. Jako bych si uvědomil, že bych neměl. Přeci není jedovatý a ani mi neublíží.

„Slibuji. Tak se měj hezky,“ odpověděl jsem mu. Díval jsem se mu do brýlí. Ano, stále je nesundal, ani kvůli mně. Ale já to akceptovat. On měl své tajemství a já své také. A ani jeden druhého nenutil k tomu, aby ho vyslovil.

Mrkl jsem a Wonpilův obličej byl blízko toho mého. Rád bych řekl, že jsme si koukali do očí, ale já ty jeho ne a ne vidět. Cítil jsem jeho dech na špičce nosu a horním rtu. Když jsem se dotkly nosy, odtáhl jsem se. To samé i on. Tiše jsem se zasmál, sklonil hlavu a odešel z bytu. Možná jsem se mu měl podívat do obličeje a zjistit jeho reakci, ale nechtěl jsem. Tak nějak jsem tušil, že by se mi nelíbila a já nechtěl zkazit naše znovuzrozené přátelství. Už jen zjistit, čím pro mě vlastně byl.

--

Došel jsem do hotelu na náš pokoj a sedl si vedle táty. Koukal na televizi a bedlivě sledoval každičký pohyb hráče. Byl to fotbal a bohužel jsem neznal ani jediný tým. Fotbal nikdy nebyl mou prioritou. A proto jsem byl rád, když to můj otec pochopil. V dětství jsem mu tvrdil jak tento sport hltám a jak bych ho chtěl hrát. Proto jsem ho i hrál, pouhé dva roky. Poté jsem se otci přiznal, a jako vystrašený pes jsem měl doslova stažené uši, měl jsem opravdu strach, ale nic mi neudělal.

„Kde jsi byl? Maminka měla o tebe strach.“ Položil svou velkou dlaň na mé koleno. Chvíli jsem přemýšlel, ale ani tak jsem nedošel k odpovědi. Nebyl jsem si jist, jestli by měl radost, kdybych mu prozradil, že navštěvuji chlapce. Bůh ví, co by ho hned napadlo. Ale neříkám, že je můj otec hříšník.

„Procházel jsem se!“ vykřikl jsem. Otec se zasmál a poplácal mé koleno. Tušil jsem, že mi to ani trochu nevěří.

„Doufám, že nás seznámíš. Nikdy jsem tě neviděl tak mimo a to ani, když si musel držet ,cizí‘ dívku za ruku.“ Táta se smál a já se červenal. Tohle jsem si nepamatoval - jako spoustu jiných vzpomínek - , ale uměl jsem si to živě představit. A proto jsem se začal smát taky.