Okvětní lístek.|•dopil•|✔

4.

-
Upil jsem ze svého hrníčku s kočičkou a díval se neurčito někam ven. Možná bylo na horký čaj, až moc slunečno a dusno, ale já to tak měl rád. A hlavně se mi u čaje dobře přemýšlelo. Seděl jsem tady snad už od sedmi hodin. Nemohl jsem usnout. Wonpil mi stále ležel v mysli a vzpomínky taktéž. Nemohl jsem se ani jednoho zbavit. Nešlo to, chtěl jsem o něm vědět vše a vidět své přátelé z minulosti. A proto jsem tam seděl. A přemýšlel. Až moc přemýšlel, že jsem si nevšiml chlapce, který mi koukal do očí. Lehce jsem se polekal a natáhl k němu bankovku, kterou jsem celou dobu mačkal v druhé ruce. Číšník si ji převzal a nechal mi na stole účtenku. Lehce jsem jí přeložil a vložil si jí do kapsy.

Najednou mě napadlo, že by mohl mít Wonpil vystoupení. Už bylo dost hodin, podle mého úsudku, a tak jsem se přesvědčit, že by tam tedy mohl být. Zvedl jsem se a rychle vyrazil pryč, ale zase jsem někoho praštil. Tedy srazil. Rychle jsem se omluvil staré paní a běžel na místo, kde jsem viděl Wonpila prvně zpívat. Při vzpomínce jsem se usmál a běžel dál.

Přeběhl jsem přechod pro chodce a nechal za sebou křičícího řidiče. Neměl jsem čas. Když jsem byl na místě zastavil jsem a pořádně se vydýchal. Ale on nikde nebyl. Asi jsem byl hloupý, když jsem věřil tomu pocitu ve mně, že tady určitě bude. Určitě tohle není jediné místo, kde vystupuje. Měl jsem více uvažovat.

Se skloněnou hlavou jsem šel pomalu k hotelu. Zakručilo mi v břiše, ale nic jsem s tím nedělal. Neměl jsem chuť jíst, i když jsem měl hlad. Je to zvláštní, ale je tomu tak.

Najednou jsem uslyšel známý smích. Neotočil jsem se, byl jsem moc zbabělý. Před očima jsem měl vzpomínku, mohlo mi být tak sedm. Seděl jsem na okraji pískoviště a dělal bábovičky, zatím co můj dobrý kamarád se smál. Smál se chlapci vedle něho, který měl nafouklé tváře. Pamatuji si, že se mu ani jednou nepovedlo udělat bábovičku. Vždy říkal: „Jen si počkejte! Až budu velký, postavím tu nejhezčí a největší bábovičku vůbec!“.

Zasmál jsem se. Smích, který mi mé dětství připomněl zmizel a já ani nezjišťoval, kdo to byl. Ale pak mě něco napadlo, a proto jsem se pleskl do čela. Měl jsem se otočil! Mohl jsem vidět té osoby obličej a možná bych zjistil, že to byl jeden z těch kluků na pískovišti. Byl jsem na sebe naštvaný. Hlavně, že si nepamatuji jména svých kamarádů z dětství. Zatímco třeba moje sestra si pamatuje svojí kamarádku, když měli čtyři roky. Jak, že se jmenovala? Ach, zase si nic nepamatuji.

S dalším povzdechem jsem se vydal k hotelu. Možná bych mohl jít hledat svou rodinu, ale nechtělo se mi. Určitě bych se musel ptát lidí a nebo se cpát mezi zpocené lidi. Nic pro mě.

Došel jsem do hotelu a podíval se po rodičích. Měl jsem vzkaz na posteli v kterém stálo, že šli na pláž. Jen jsem přikývl a svalil se na postel. Koukal jsem do stropu a znovu přemýšlel. Jak nad Wonpilem, tak nad tím smíchem a mém dětstvím. Jsou prázdniny a já si mám užívat volna, klidu, nic neřešit a nestresovat se. Ale já dělal úplný opak.

„Proč já? Proč se prostě nemůžu podívat do svého mozku a vyhledat jejich jména? Proč má Wonpil ty brejle? Přeci není slepý, toho bych si všiml a určitě by ho nepustili za volant. I když... Argh! Kašlu na to!“ Dal jsem si na obličej polštář a zamručel do něho. Když tu někdo zaklepal na dveře. S nechutí jsem se zvedl a šel otevřít. Ale to, co mě čekalo za dveřmi bych v životě nečekal.

„Dowoon-ah!“

---
Tak vás trošku napnu.
Jinak přeji pěkný den.