Okvětní lístek.|•dopil•|✔

-323-

Dva chlapci vedle sebe seděli u malého rybníčku. Byli u Dowoona na zahradě, kde tento rybníček měli. Plavaly v něm pestrobarevné rybičky či jen rybky do tmavých až zelených barev. Druhý chlapec byl okouzlen, rybičky se mu moc líbily a nemohl se vynadívat na jednu bílou s červenými flíčky. Přišla mu roztomilá a kdyby takovou rybičku viděl v obchodě, určitě by si jí koupil. Samozřejmě mu bylo jasné, že tak krásná ryba musí i dost stát. A proto o svém snu vlastnit takovou rybku se raději nepokoušel přemýšlel. Byl by určitě smutný.

„Jsem rád, že se ti líbí!“ zaradoval se mladší a opřel svou hlavu o rameno druhého chlapce. Ten se zasmál a opřel si hlavu o tu jeho. „Myslel jsem, že jsem jako jediný, kdo má rád rybičky. Babička s maminkou říkají, že jsou to hezké stvoření, ale úplně k ničemu,“ postěžoval si Dowoon s lehce nafouklými tvářemi.

„Tak s nimi nesouhlasím! Jsou krásné, ale na prince Do, nemají!“ zasmál se hnědovlasý a podíval se na svého kamaráda. Dowoon se na něho podíval, měl růžové líce a pootevřené ústa. Nečekal, že by toto jeho kamarád, kdy řekl.

„Děkuji, Sluníčko,“ poděkoval Dowoon. Chytil svého společníka za tváře a zasmál se. Přišlo mu vtipné, jak hnědovlasý vypadal.

„Tahle přezdívka se mi nelíbí. Možná jsem asiat a jsem žlutý, ale nejsem sluníčko.“

„To říkáš ty. Podle mě záříš jako sluníčko. A přesto tak krásný jsi, někdy mě bolí se na tebe koukat. Protože se poté cítím... Cítím se k ničemu.“ Brunet ztuhl. Takové slova opravdu od svého přítele nečekal. Byly přeci jen děti, ale někdy se chovaly jako by jim už dávno bylo více. Jejich mluva, pocity, chování či názory se většinou neshodovaly s dětmi jejich roků. Možná proto si tak rozuměli.

„Dowoonie... To je velmi milé,“ usmál se druhý chlapec a lehce své rty otřel o rty svého společníka. Dowoon se usmál a hubičku mu oplatil. Líbil se mu ten pocit, který při této činnosti pocítit. Líbil se i druhému chlapci. Ale ani jeden nerozuměl proč. Byli dětmi a proto to ani nevadilo Dowoonovým rodičům, když je nenápadně pozorovaly oknem z kuchyně.

„Dáš mi ještě jednu?“ zeptali se oba chlapci najednou. Poté se zasmáli a pevně se objali. Takové přátelství, které mezi sebou měli, neměl jen tak někdo. S velkou pravděpodobností snad nikdo. Ale chlapci byli spokojení. Byli šťastní jeden s druhým.