Okvětní lístek.|•dopil•|✔

13.

-
„Jsem ráda, že si mě sem vzal, bráško,“ poděkovala Dohui. Přikývl jsem a objal jí kolem ramen. I přesto jak často si dělá srandu z toho, že jsem údajně gay, mám jí stále rád. Je to přece moje sestra.

„Udělal bych to, i kdybych nechtěl.“ Rozcuchal jsem jí vlasy a poté si ruce schoval do kapes u mikiny. Dneska byla docela chladná noc, ale i tak mě to neodradilo, abych se na něho šel podíval. Tedy, samozřejmě jsem přišel jenom díky sestře, nikdo by mě sem přeci nedostal! Argh, neumím lhát...

„Všechny vás zde vítám!“ křikl Wonpil do mikrofonu a podíval se okolo sebe. Bylo zde spousta lidí, kteří čekali, až jim jejich oblíbený umělec ukáže, co v něm je. A abych nelhal, těšil jsem se taky. Jak na jeho hlas, tak na jeho úsměv a na tu atmosféru kolem něho. Uměl mě vždy okouzlit. Tak jak by si to ani čaroděj nepřál.

Wonpil mluvil dál, ale já ho neposlouchal. Vnímal jsem jen jeho tvář. Jeho brýle byly zase nakřivo - měl jsem hrozné nutkání mu je narovnat - , jeho tváře byly lehce načervenalé od zimy a studu, jeho nos se mu třpytil, díky světlu od lampy nad jeho hlavou a jeho rty se hýbaly, podle toho jak mluvil. Cukla mi ruka trochu nahoru, ale já jí stáhl zase zpět. Tohle bych nemohl.

Oklepal jsem se a zaposlouchal se do jeho zpěvu. Mé kolena se roztřásla, rty jsem měl pootevřené. Byl jsem zas a znovu omámen. Wonpile, jsi čaroděj? Co jsi to se mnou udělal? Nevěděl jsem nic. Jak jinak.

Když dozpíval poslední píseň, stoupl si a uklonil se, přičemž se praštil mikrofonem do hlavy. Tiše jsem se zasmál, ale když se na mě podíval, přestal jsem. Narovnal se a řekl: „Jste úžasní fanoušci,“ odmlčel se. Otočil svou hlavu mým směrem, bohužel jsem nevěděl zda na mě kouká. Přeci měl ty brýle. „A mám tě rád,“ usmál se, ale pak si odkašlal a opravil se: „Tedy mám vás rád!“ Usmál jsem se a zatleskal i s ostatními přítomnými.

„No to si děláš... Ty chodíš s Wonpilem?“ zeptala se mě sestra. Podíval jsem se na ní dost nechápavě.

„Ne, nechodím. Vždyť je na dívky, sama jsi to říkala.“ Zkřížil jsem si ruce na hrudi.

„To ano, ale... Wonpil-oppa!!!“ vykřikla a schovala se mi za záda. Otočil jsem se a podíval se na nově příchozího. Tohle bude zajímavé. Budu si muset hodně promyslet jak to vysvětlím. „Ty s ním chodíš? A nelži,“ zašeptala mi do ucha.

„Nelžu ti, opravdu to není jak si myslíš,“ řekl jsem.

„Dowoone, můžeš na minutku?“ ozval se konečně Wonpil. Přikývl jsem a otočil se na něho. Ani jsem si nevšiml, že se moje sestra jako stín vytratila. Zase jsem přestal vnímat čas a vše okolo. A pak přišlo něco, co jsem nečekal.