Okvětní lístek.|•dopil•|✔

-664-

„Kdo myslíš, že tam bydlí?" zeptal se blondýn a ukázal prstem na dům. Polorozpadlá budova se jim tyčila před nosem a oni chtěli o ní vědět více. Přesně jako Dowoon.

„Moje maminka říká, že tam straší," zamumlal vystrašený brunet. Schovával se za zády blondýna a očima přecházel každé okno budovy. Většina byla rozbitá a nebo jen popraskaná. Vypadalo to velmi děsivě, aspoň to si myslel brunet, jeho kamarád - na kterém byl nalepený - vypadal velmi fascinovaně. Jako kdyby viděl něco velmi krásného. A Dowoon přemýšlel. Budova ho moc neohromila a ani ho nevystrašila. Spíše se bál, co by mohlo být uvnitř. Hlodavců ani tolik ne, převážně lidí. Rodiče mu vždy říkali, že bezdomovci a lidé užívající návykové látky jsou nebezpeční.

„Možná bezdomovci?" zamumlal Dowoon a chytil oba dva chlapce za ruce. Propletl si s nimi prsty a táhl je do útrob rozpadlého domu. Zastavili se až před zavřenými dveřmi. Určitě za nimi někdo byl, protože ode dveří se táhnula slabá linie světla, která sahala dvěma chlapcům na ramena.

„Ne-nepůjdeme domů?" zeptal se hnědovlasý a zmáčkl svému kamarádovi dlaň. Ten na jeho signál jinak nereagoval. Dowoon své kamarády pustil a pomalu přešel k zavřeným dveřím. Klekl si a opřel své ucho o dřevo, z kterého byly dveře vyrobeny.

„Jaehyung, půjdeme domů? Mně se tady nelíbí, Dowoonie je blázen," zašeptal brunet, který už seděl jmenovanému na zádech. Blondýn si povzdechl. Pozdravil nejmladšího z třech přátel a odešel s hnědovlasým na zádech.

Mezitím Dowoon pootevřel dveře a sledoval siluetu. Pohybovala se po zdi, jako kdyby létala, ale osoba, která tuto siluetu vytvářela, tancovala. Mladý Yoon byl velmi zvědavý a proto přitlačil dlaní na dveře. Ty zavrzaly a stín v mžiku zmizel. Byl to duch? Nebo měl chlapec jen vidinu, protože věřil v nadpřirozeno a bubáky? Možné bylo vše.

Chlapec se zvedl a otevřel dveře, tak aby dokázal projít. Vešel do osvícené místnosti a naskytl se mu pohled na útulnou klubovnu. Bylo zde vše, pár papíru i s pastelkami, rádio, nějaké křeslo na sezení a i matrace a nakonec stůl s židlí a něčím. To 'něco' Dowoon nedovedl popsat, špatně to viděl. Když se, ale nepopsatelná věc hýbla, polekal se. Spadl do křesla a strachy si zkřížil ruce před obličejem.

„Neubližuj mi," šeptl slabý hlásek. Chlapci na křesle se hned ulevilo. Byl to jen člověk a podle hlasu, někdo v jeho letech. Pomalu se postavil z křesla a přešel ke stolu. Odsunul židli a natáhl ruku pod stůl. Najednou se mu před obličejem objevil bubák a rychle stáhl ruku zpátky. Vzpomněl si totiž na film, na který koukali jeho rodiče. Byl ošklivý, samí bubák, samé strašidlo.

„Opravdu mi neublížíš?" zeptal se chlapec pod stolem, jenž koukal do země. Styděl se na chlapce před ním podíval, věděl, že by se ho lekl. A také se bál. Věděl, že se s těmi lidmi baví. Chlapec pod stolem si myslel, že je stejný jako ti lidi.

„Neublížím, slibuji!" vykřikl Dowoon a klekl si k chlapci. Chytil ho za bradu, zvedl mu hlavu a podíval se mu do obličeje. Nejdříve se lehce polekal a zhrozil. Ale nakonec se usmál a chlapce objal. Druhý chlapec sebou cukl, na což mu druhý jen řekl: „Není se čeho bát. Já ti nikdy neublížím!"