Okvětní lístek.|•dopil•|✔

11.

-
Seděli jsme v kavárně. Znovu jsem měl ten hrníček s kočičkou. Jae měl lišku v mechu a Younghyun zas kuřátko. Nerozuměl jsem způsobu, jak číšníci vybírají hrníčky, ale líbilo se mi to. Kluci nevypadali moc spokojeně, ale i tak upíjeli svůj nápoj. Bylo ticho, nikdo nic neřekl a vlastně ani nic moc neudělal. Až poté toto ticho prolomil Young.

„A fakt si nepamatuješ nic z dětství? Já chápu, že je to už fakt dlouhá doba, ale i tak. Já si dokonce pamatuji, svojí první pusu v šesti letech!" zasmál se Younghyun a šťouchl do mě. Lehce jsem se zasmál a promnul si rameno, trefil se zrovna do modřiny, kterou už mám celkem dlouho. Ale to nebylo důležité.

„Kdo by si tu pusu nepamatoval," protočil očima Jaehyung. Nejdříve mě to zaskočilo, ale vyložil jsem si to tak, že ho prostě viděl. Že ho načapal, jak se ocicmává s nějakou dívkou.

„Nějaké útržky ano, ale také jich moc není. Především si nepamatuji obličeje, musel bych se s nimi dennodenně potkávat, abych si je pamatoval. A hlavně, zestárli jste, vypadáte jinak než v sedmi letech," řekl jsem a prohlédl si jejich rysy v obličeji. Vypadali opravdu jinak, v dětství to byli dva baculatí chlapci, kteří se neustále smáli. Čas opravdu rychle utíká.

„Ještě si stěžuj. Ta pusa byla úžasná!" zavrčel Brian na blondýna. Ten se jen uchechtl a napil se svého čaje, myslím, že to byl zelený čaj. „To je škoda. Mohl jsi nás konečně seznámit s tím klukem. Tak nějak jsem podvědomě doufal, že se dál scházíte nebo si píšete. Ale asi to tak není." Zvedl svůj hrníček a připil si s Jaem. Vypadalo to komicky, ale nezasmál jsem se. Snažil jsem si vzpomenout na toho chlapce z dětství. Ale stále nic, jen mi došlo, že ty oči - které jsem už několikrát zahlédl ve své mysli - patřili jemu. Kdo to vlastně byl? Bydlí ještě vůbec v Japonsku? Co když se přestěhoval, nebo prostě zmizel? Bohužel jsem neměl žádné odpovědi, což se mi vůbec nelíbilo.

Uslyšel jsem zvoneček, který oznamoval příchod nového zákazníka. Já ale hlavu ani nezvedl. Bylo mi celkem jedno, co za člověka přišlo. Přeci je tato kavárna pro všechny a ne jen pro nás tři.

„Ahoj, bylo by espresso?" Zvedl jsem ihned hlavu. Pohlédl k pultu, kde stál chlapec, přes rameno velkou brašnu a u nohou zastavený kufr. Na kufru bylo fialové srdíčko, někde jsem ho už viděl...

„Samozřejmě, vydrž chvilku bráško," řekla dívka za pultem a hned se otočila ke kávovaru. Aspoň vím další věc o Wonpilovi, kdo by to kdy řekl, že budeme mít na sebe tolika štěstí.

Mé oči mu patřily, nemohl jsem na něho přestat koukat. Měl na hlavě černou kšiltovku, s kšiltem dozadu. Byl jsem si jist, že jeho obličej musel vypadal velmi roztomile, ještě s jeho úsměvem.

„Tak tady to je," řekla dívka a podala mu kávu. Vzal si jí a zaplatil. Otočil se a podíval se mým směrem, určitě vycítil můj pohled. Ztuhl, zůstal na místě a udržoval se mnou oční kontakt. Jeho obličej byl opravdu roztomilý, jen škoda, že se neusmíval. Zarazil jsem se, jeho vlasy. Neměl je hnědé jako před pár dny, měly barvu tuhy. Proč ses obarvil?

Usmál jsem se a on najednou také. Čas kolem nás jako kdyby se zastavil. Nic jiného než on mě nezajímalo. Vypadal stále dobře, i když měl jinou barvu vlasů. Jeho úsměv mu dodával tu záři. Ale to vše kazily ty brýle. Nenáviděl jsem je. Ano, až tak se mi protivily. Najednou jsem ucítil něčí ruku na té mé, která mě vtáhla zpátky do reality.

„Posloucháš mě?" zeptal se Younghyun. Jen jsem se na něho podíval a stydlivě se usmál. Mezitím co Younghyun se ptal na další otázky, Jae se otočil a pohlédl na Wonpila. Podíval jsem se také a poté i Younghyun. Černovlasý polekaně pohlédl na mé společníky a pak co nejrychleji odešel z kavárny. Ucítil jsem mráz od zad po konečky prstů na rukou. Nikdy jsem tento pocit nezažil. Nakonec jsem svůj pohled znovu zapíchl do stolu.

„Ty ho znáš?" zeptal se pro změnu Jae. Nic jsem neřekl, jen nepatrně přikývl. Oba chlapci si povzdechli.

„Znám je špatný slovo, spíše mě zaujal až tak moc, že ho stále otravuji a chci vědět, proč nosí ty brýle," urovnal jsem to na pravou míru a podíval se na oba dva. Jaehyung přikývl a opřel se o opěradlo. „Říkal, že je to jeho minulost..." prozradil jsem nakonec.

„Brýle a minulost? To je blbost," odfrkl si Young a zkřížil si ruce na hrudi. Blondýn se zasmál a podíval se brunetovi do očí.

„Je to blbost? Sám si nosil roušku, protože jsi se styděl za svoje rovnátka." Brunet zmrzl a zakryl si ústa. Rovnátka neměl, to jsem si už všiml. Ale přeci není se za co styděl, rovnátka nejsou až tak hroznou věcí.

„Buď zticha... Možná je slepý?" napadlo bruneta.

„Není. Vím, že vidí. Sp-"

„Spíš něco pod těmi brýlemi schovává," usmál se Jae. Horlivě jsem přikyvoval. Měl pravdu, aspoň jsem věřil v jeho slova. Určitě jen něco schovával. Ale proč? Že má světle hnědé oči? Přeci může nosit čočky. Tak jaký je jeho problém... Slibuji, že na to přijdu jako první. A pomůžu ti, protože bych ti nikdy neublížil, Wonpile.

---
Save me! Tohle je poslední kapitola, kterou jsem měla jakžtakž předepsanou... Teď už to bude asi jenom random shit.