Okvětní lístek.|•dopil•|✔

1.

„Máte všichni svůj kufr?“ zeptala se snad popáté naše mamka. Otec se sestrou kývli, ale já stále čekal. Nakonec se pás zastavil a moje zavazadlo nikde. Začínal jsem mít strach. Otec se jen zasmál a šel se mnou ke dveřím, nějaké místnosti. Když otevřel dveře zpozoroval jsem menší kancelář. Sedělo zde pár žen a všechny měly úsměv na tváři a snažily se vysvětlit ostatním, že jejich zavazadla dorazí až za určitou dobu. Přesně jako mně.

„Oh, to se omlouváme! Vaše zavazadlo bylo omylem převezeno na Nový Zéland. Samozřejmě vše zařídíme a pro zavazadlo byste si mohli dojít za jeden až dva týdny.“ Žena za přepážkou se podívala do papírů a něco si nečitelným písmem zapsala. „Pokud bych mohla, poprosila bych o nějaký kontakt, abychom vám dali co nejdříve vědět o ztraceném zavazadlu,“ řekla. Mezitím co jí otec nadiktoval svoje telefonní číslo, já jsem byl pohlcen svou fantazií a vymýšlel jsem píseň s názvem Ztracené Zavazadlo.

„Dowoone, měli bychom už jít.“ Postrčil mě otec. Přikývl jsem, rozloučil se s ženou a vyšel ven. Hned jak jsme byli zase v hlavní hale, připadal jsem si jako v mraveništi. Já byl malá larva a snažil se najít svojí královnu, takže mou matku. Hledal jsem jí a otec také, ale mé oči se zastavily na chlapci u bílého sloupu. Měl modrou koskovanou košili, kterou měl zastrčenou v černý kalhotech. Světle růžové ponožky mu čouhaly z černých bot. Vypadal roztomile. Podíval jsem se mu do obličeje abych zjistil více. Měl velký hřejivý úsměv, který daroval chlapci vedle sebe, na nose mu seděly černé brýle a jeho hnědé vlasy mu padaly přes brýle do očí.

„Pojď, Dowoone!“ zvýšil na mě otec hlas. Polekal jsem se a trochu vykřikl, takže se na mě pár lidí otočilo, včetně jeho. Sklonil jsem hlavu hanbou a šel jsem rychle za mužem, který mě s mnou mámou zplodil.

Mezitím co rodiče rozebíraly můj ztracený kufr se já díval cestou, kterou jsme přišli. Ten chlapec tam stále stál, jen už se neusmíval, ale jen kýval hlavou a poslouchal svého přítele. Aspoň to tak vypadalo.

-

Sedl jsem si na lehátko a nechal na sebe dopadat paprsky slunce. Cítil jsem jak se má pokožka zahřívá a že nebude trvat dlouho a má pleť bude tmavší.

„Mami! Mohla bych jít večer na procházku? Víš... Říkala jsem ti to v letadle. Nechci ho promeškat,“ sestra začala prosit mamku. Ta se podívala na mě. Já se rychle otočil a koukal na plný bazén před námi. Jen aby na to nemyslela.

„Samozřejmě, ale půjdeš s Dowoonem. Přeci jen je starší a tebe samotnou nenechám jít,“ řekla a stáhla trochu níže svůj velký slaměný klobouk. Povzdechl jsem si stejně jako sestra. Připadal jsem si jako poskok.

„A kam, že vlastně chceš?“ zeptal jsem se, i když mě to vůbec nezajímalo.

„Půjdeme na vystoupení jednoho úžasnýho kluka! Je to můj bias, takže ruce pryč, jasný?!“ vykřikla a svým dlouhým prstem mě píchla do hrudi.

„Nejsem na kluky jako ty, takže se nemáš čeho bát,“ ujistil jsem jí a natáhl jsem se více na lehátku. Už abych měl svůj kufr, vytáhl si svůj blok, napsal novou píseň a poté si skusil nějak dostat k bicím. Problém byl, že jsem nevěděl, kde je mám v Japonsku vzít - i když to zde dobře znám. Není to jako s klavírem, který je v jedné umělecké čtvrti povolený na hraní pro kohokoliv.

„Můj oppa je dokonalý. A máš taky štěstí, že tě nepřitahují párky v-“

„Dohui! Jak to mluvíš, mladá slečno?!“ vykřikla matka a podívala se na ní s vražedným pohledem. Začal jsem se smát, ale když spražila pohledem i mě, tak jsem přestal.

„Večer půjdete tedy na to vystoupení a pokud se něco stane budete volat,“ varovala nás. Oba jsme přikývli a dál už se nebavili. Já odpočíval a přemýšlel, kdo byl ten chlapec na letišti. Něco uvnitř mě, ho chtělo znovu spatřil, ale věřil jsem tomu, že takové štěstí nemám. Nakonec jsem usl.